úterý 11. října 2011

Johnny English skládá reparát

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Rowan Atkinson
Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o sequelu. Herec se rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o pět let později, kdy si  vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových,  sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.


Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.


Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.




MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn
Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker
Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011

1 komentář:

  1. Nedá mi to a musím vám ještě doporučit k přečtení analýzu filmu, kterou napsal Marek Holan do nového čísla 25fps.cz: http://25fps.cz/2011/jmenuji-se-johnny-english-a-prisel-jsem-znicit-svet/ S autorovou tendencí vidět v Johnnym Englishovi mladší vývojový článek Mr. Beana bych sice polemizoval (přesněji řečeno tak vnímám spíš J.E. z prvního filmu než toho "znovuzrozeného"), ale jinak je jeho text plný velmi trefných postřehů. Po záplavě povrchních recenzí, jejichž sdělení se dá shrnout do pohodlného stanoviska "je to stejná blbina jako jednička", je osvěžující narazit na hlubší a objevnější výjimku.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...