Zemřel režisér Blake Edwards

Ve středu 15. prosince zemřel na následky zápalu plic Blake Edwards, režisér Snídaně u Tiffanyho nebo Růžového pantera. Bylo mu 88 let.

Blake Edwards (1922-2010)

Muž, který dal světu několik výborných komedií, se narodil  jako William Blake Crump 26. července 1922 ve státě Oklahoma. Nevlastní syn filmového produkčního a vnuk režiséra němých filmů tvrdil, že neradostné dětství mu pomáhaly snášet filmové grotesky Laurela a Hardyho nebo Harolda Lloyda. S Lloydem i Laurelem se později setkal, ale daleko zásadnější pro něj a jeho budoucí renomé bylo přátelství s jejich režisérem. Leo McCarey, podepsaný pod desítkami němých komedií a několika zvukovými (jako Kachní polévka, Nahá pravda nebo Farář u svatého Dominika) se stal Edwardsovým mentorem a inspirátorem.

"Jednoho dne koncem čtyřicátých let začal McCarey mluvit o stavbě gagu. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Uvedl příklad této situace: Mladý muž strávil se svou dívkou den v parku. On Ji vyprovází k tramvaji a nabídne Jí rámě. Ona vystoupí na stupátko tramvaje a než se s ním stačí rozloučit, tramvaj se dá pomalu do pohybu. On kráčí vedle tramvaje a ujišťuje Ji o své náklonnosti. Tramvaj rychle nabere rychlost, které On - už klusající - nestačí a brzy sebou řízne. Sedí rozcuchaný v louži uprostřed silnice a stále Jí mává. Konec? Ne. On si teď uvědomí, že ho může něco přejet. Posbírá do klobouku drobné věci, které mu vypadly z kapes, a položí klobouk k obrubníku. Konec? Ne. Kolem prochází stará dáma, vezme si z klobouku pero a hodí do něj niklák. Teprve to je konec. Nevěřili byste, kolikrát jsem o tom přemýšlel."   (Blake Edwards)

Blake Edwards v 60. letech

Princip furiantského hrdiny, zas a znovu tupeného ponižující situací, kterou si snaží nepřipouštět, Edwards později použil mnohokrát. Inspektor Clouseau z Růžového pantera, profesor Fate z Velkých závodů, Hrundi z Večírku, Rob z Micki a Maude a v jistém ohledu i Holly ze Snídaně u Tiffanyho, ti všichni tomuto vzorci odpovídají. K odkazu němých grotesek se samozřejmě hlásí i mnoho jiných režisérů, ale ti obvykle navazují spíš na sentiment  Charlieho Chaplina a aby se zalíbili masám, své hrdiny ukazují v lepším světle, často jako bezelstné nešťastníky a fackovací panáky sociální nespravedlnosti. Edwardsovo vidění situační komedie se mnohem víc blíží odhodlání Harolda Lloyda, šplhajícího s vidinou odměny po římsách mrakodrapu. Hrdina má vždy konkrétní ambici (vyhrát mezinárodní závod, zapadnout do společnosti, dopadnout zločince) a pokračuje ve svém usilování i tehdy, kdy je jasné, že na ně z různých důvodů objektivně nemá (soupeř v závodech je lepší, společnost o nového člena nestojí, zločinec je inteligentnější než detektiv). 

Tohle považuju za jakýsi trademark Blakea Edwardse nebo přinejmenším těch jeho filmů, které byly úspěšné. Dokud ukazovaly zápal a odhodlání svých hrdinů překračovat vlastní stín, byly skvělé. Později se Edwards unavil a jak panteří pokračování ze 70. a 80. let, tak i různé jiné jeho komedie po řemeslné stránce jely na autopilota a implicitně ukazovaly stále větší rezignaci režiséra nad lidským plemenem a jeho schopnostmi či skrytými kvalitami. Některé z nich byly úspěšné, jiné propadly, ale s odstupem času se jeví jako paleta různých tónů šedi. Cílem usilování hrdinů už není touha být akceptován nebo oceněn, cílem je bezohledně ukojit chtíč (Kus nebo Jako na kolotoči). Vrcholem Edwardsova zhnusení světem je okázalý trucpodnik Trhák, satira na Hollywood, která sice oslovila část kritiky, ale zoufale jí chybí Edwardsova dřívější hravost a odstup. Připomenu radši lepší kousky.

PĚT FILMŮ BLAKEA EDWARDSE, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT:

Snídaně u Tiffanyho (1960)
Adaptace novely Trumana Capotea, hodná samostatného článku. Příběh začínajícího spisovatele a jeho přátelství (později i malinko násilně připsaného románku) s excentrickou newyorskou dívkou,  je při vší úctě k dílu Woodyho Allena nejkrásnějším chvalozpěvem na New York, jaký znám. Režírovat měl původně John Frankenheimer, pro hlavní roli Holly Golightlyové se zprvu počítalo s Marilyn Monroe nebo Kim Novak. Když obě odmítly, obsadil Edwards do nezvyklé role světačky Audrey Hepburn. Audrey se v "malých černých" večerních šatech prošla za úsvitu newyorskými ulicemi, nakoupila v snobském klenotnictví, zapěla Moon River Henryho Manciniho a stala se ikonou filmu. V posledních letech se začíná štěbetat o možném remaku, ale osobně si nedovedu představit lepší výsledek než je tento krásně lyrický a vtipný film o tom, že "jen pro ten dnešní den stojí za to žít."

Dny vína a růží (1962)
 Pesimistickou opozicí je mu drama o manželském páru, který pomalu propadá alkoholismu. Stejně jako Wilderova studie sebeobelhávání Ztracený víkend (1945) nebo Seatonův portrét slabocha Country Girl (1954), nejsou ani Dny vína a růží o alkoholu. Alkohol je oběma postavám záminkou, únikem, katalyzátorem problémů a pochybností, které mají opilí i za střízliva. Lidé, kteří se ženou za domněle vytouženými metami jako je lepší práce nebo stálý partnerský vztah, jsou zmatení a zklamaní, když svého cíle dosáhnou a nemohou přijít na žádný další. Edwards mohl sotva tušit, že tím předznamenal vývoj vlastní kariéry. Jack Lemmon podal ve filmu mimořádně přesvědčivý nekomický výkon a podíl na něm zřejmě měl Edwardsův požadavek autentických opileckých očí, který herci a vyléčenému alkoholikovi na čas vrátil jeho závislost.

Růžový panter (1963)

První ze série komedií s agilním břídilem inspektorem Clouseau. Obecně známou historii nečekaného úspěchu této vedlejší postavy, která zastínila obě hlavní hvězdy (Davida Nivena a Claudii Cardinale) netřeba opakovat. Spolupráce Petera Sellerse a Blakea Edwardse prošla během let křivolakou cestou, která ukázala, že nemohou být spolu ani bez sebe, ale jestliže na některých pozdějších filmech jsou zákulisní nedorozumění znát, na prvních třech nikoli. První Růžový panter je neuspěchaná salonní komedie, která dělí pozornost rovným dílem mezi smolařského detektiva, lupiče gentlemana, jeho synovce, který by rád zaujal strýcovo místo, krásnou šlechtičnu, o kterou oba usilují, a Clouseauovu záletnou manželku. Abyste si tuto komedii užili, je třeba nečekat divokou crazy z pozdějších dílů. Většina z nich nabízela víc gagů, ale žádný nebyl tak krásný na pohled.

Clouseau na stopě (1964)

Původně hra Marcela Acharda, u nás známá jako Idiotka, byla Harrym Kurnitzem přepsána pro broadwayskou inscenaci, která se s úspěchem hrála řadu let. Na míru postavě Clouseaua ji přetvořil pozdější autor Vymítače ďábla William Peter Blatty. Jediný film série, který nemá Růžového pantera v názvu ani animovaných titulcích, je dle mého názoru s přehledem nejvtipnější. Půdorys případu odpovídá klasické detektivce s vraždou a uzavřeným okruhem podezřelých, což dává filmu poněkud jasnější směřování než většině lupičských Panterů, a jako jediný film série se dá Clouseau na stopě nazvat detektivní parodií. V letech 1974-1993 Edwards natočil - se Sellersem i bez něj - šest dalších Panterů, ale už nikdy to nebyla stejně precizní práce.

Večírek (1968)
Do třetice Peter Sellers, tentokrát jako indický imigrant Hrundi V. Bakshi, herec malých filmových rolí, který dostane omylem pozvání na party hollywoodského producenta. Blake Edwards vzdává po Velkých závodech další hold němé grotesce a v tomto případě dokonce zprvu uvažoval, že natočí Večírek jako němý. Dialogů je v něm málo a obávám se, že ve vší vtipnosti vyniknou pouze v angličtině. Sellers hraje celou dekádu před Byl jsem při tom muže, který vstupuje do zavedené společnosti jako nepopsaný list a nemůže přijít na způsob, jak se se všemi nadutými snoby okolo spřátelit. Tempo filmu je neuspěchané, ale timing situačních gagů je milimetrově přesný. Myslím, že pokud film krátce před smrtí viděl Leo McCarey, musel být spokojen.