neděle 20. května 2012

Alimentační turné Johna Cleese

RECENZE DVD John Cleese Live! - The Alimony Tour

Bůh žehnej paní Alyce Faye Eichelberger, té hamižné potvoře. Bývalé manželce Johna Cleese totiž nepřímo vděčíme za to, že dnes dávno neplatí, co komik tvrdil ještě před několika lety. Tehdy prohlašoval, že je víceméně na odpočinku, nikdy už nenapíše nic nového a hraní omezí na dabing animovaných postaviček, protože není třeba se kvůli němu holit. Místo toho jsou dnes Cleese plné talk show, má prý rozpracovaný filmový scénář, zabývá se myšlenkou adaptovat film Ryba jménem Wanda do podoby broadwayského muzikálu a loni absolvoval dvouměsíční turné po Velké Británii s vlastní one man show, jejíž záznam bude předmětem tohoto textu.


Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.

Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?

"Vím, co si teď říkáte: Netušili jsme, že je ve skutečnosti tak strašně starý."

Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.

Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.

Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.

Dvě z chyb, které by zkušený stand-up komik před živým publikem neudělal.

Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).

Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.

Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ,  že ostatní způsoby krmení bestie selžou.


MODRÁ KREV: 70%

Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011

Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese

pondělí 14. května 2012

David Niven jako starý Drákula

RECENZE filmu Vampira/Old Dracula (1974)

Když jsem poprvé spatřil trailer Temných stínů, nejnovějšího filmu Tima Burtona, proletěly mi hlavou dvě myšlenky - "Tak ona je to komedie?" a "V tom případě propadne." Kromě jedné pozoruhodné výjimky (Plesu upírů Romana Polańského) se komedie o upírech zdají být prokleté a s železnou pravidelností končívají fiaskem.

Francouzské satiře Drákula a syn (1976) Edouarda Molinara nepomohl ani sám Christopher Lee v titulní roli, rozverná Svatba upírů (1993), kterou navzdory všemu a všem považuji za nejlepší film Jaroslava Soukupa, doplatila na umanuté srovnávání právě s Plesem upírů (třebaže vykrádá jedno zcela jiné dílo). Drákuloviny (1995) Mela Brookse mohly být sebedokonalejším parodickým remakem Draculy (1931) Todda Browninga, ale klamavý marketing z nich udělal domnělou pijavici na úspěchu Coppolova Draculy (1992), na nějž odkazuje minimálně. A Upír v Brooklynu (1995) byl tak trapnou narcistickou exhibicí Eddieho Murphyho, že si nic jiného než všeobecné zatracení nezasloužil.

Burtonův film jsem zatím neviděl a protože důvěryhodnější z dosavadních ohlasů vesměs potvrzují že je opravdu tak idiotský, jak se mi jevil z upoutávky, nebudu s jeho zhlédnutím pospíchat. Vzpomněl jsem si ale ještě na jeden starší film, který se Temným stínům v řadě ohledů podobá - také vyprávěl o starém upírovi v rozdováděných 70. letech, jeho děj nedával smysl a byl nepochopitelnou slepou uličkou v díle několika jinak respektuhodných tvůrců. Stejně jako všechny výše jmenované u publika beznadějně propadl.

Režisér filmu Co je nového, kočičko? Clive Donner natočil v roce 1973 podle scénáře Jeremyho Lloyda britskou komedii, v níž starý hrabě Drákula laškuje s modelkami z Playboye, provádí komplikované transfuze krve a jaksi en passant se dopouští bezděčného rasismu. V hlavní roli se na scenáristovo přání objevil tehdy třiašedesátiletý David Niven a film dostal do vínku dva distribuční názvy. Ve Velké Británii se v roce 1974 promítal jako Vampira, v USA o rok později jako Old Dracula. Ve snaze těžit z dobré pověsti Mladého Frankensteina Mela Brookse byly oba filmy v některých amerických kinech distribuovány jako dvojprogram. Při samostatných projekcích pak Donnerův film alespoň vábil diváky sloganem "Líbil se vám Mladý Frankenstein? Budete milovat Starého Drákulu!"

Hraběte upoutala interesantní jangulární jamka na straně 53

Milovat starého Drákulu jako postavu opravdu není těžké, protože zůstává především Davidem Nivenem, zdrženlivým anglickým gentlemanem s věčně ustaraným čelem, smyslem pro jemnou ironii a za všech okolností vybranými způsoby. Tentokrát jen usrkává místo sherry krev (od předloňské návštěvy podomního obchodníka má ještě slušnou zásobu vynikajícího ročníku 1971), straní se společnosti a přespává v rakvi.

Tak trochu po vzoru hrdinů Vincenta Price v poeovských adaptacích Rogera Cormana se zdejší Drákula oddává stesku po dávno zesnulé partnerce. Paní Drákulová alias Vampira před padesáti lety doplatila na politováníhodnou chybu - pokousala anemika. Nešťastný hrabě od té doby uchovává její tělo v mrazicím boxu (celý jeho hrad je vůbec dobře vybaven výdobytky moderní techniky) a spolu s oddaným komorníkem Maltraversem (Peter Bayliss) hledá ženu se vzácnou krevní skupinou 000, která jediná může přivést Vampiru k životu.

Když magazín Playboy projeví zájem pronajmout si hrad k focení, do Transylvánie zamíří mikrobus s modelkami. Po nenápadném odběru krve každé z nich se ukáže, že jedna je majitelkou právě oné vzácné krevní skupiny. Maltravers omylem pomíchá zkumavky a do žil Vampiry jsou tedy pro jistotu vpraveny všechny čtyři vzorky. Experiment funguje a hraběnka ožívá, ale protože jedna z playmates byla černoška, i Vampira (Teresa Graves) se stává černoškou. V okamžiku, kdy je komorníkem celá akce přirovnána k praní bílého prádla s jedním barevným kouskem, začíná se do této pomatené komedie vkrádat nepříjemná kontroverze.

Teresa Graves
Autor scénáře Jeremy Lloyd je mimo jiné spolutvůrcem britcomu z okupované Francie Haló, haló! a Vampira nabízí podobný druh rozverně infantilního humoru. Ale jako by se režisér Clive Donner nedokázal naladit na stejnou vlnu, inscenuje vpodstatě bláznivou komedii jako napůl vážný horrorový film a zjevně nemá jasno v tom, zda je Drákula protagonistou nebo antagonistou příběhu. Nejprve upíra představí jako neškodného postaršího gentlemana, který si navzdory statusu celebrity nepotrpí na okázalost, publicita ho uvádí do rozpaků a rekvizity jako ostré špičáky nebo pompézní pláštěnku s rudou podšívkou ukazuje s rezervovaným ostychem jen na výslovnou žádost turistů.

Později Donner chce, abychom se téhož Drákuly báli a fandili jistému Marcovi (bezbarvý Nicky Henson), který do Playboye píše doprovodný článek o upírské legendě. Protože hrabě chce stůj co stůj vrátit Vampiře původní barvu pleti ("Žijeme v malém městě a lidé by nás pomlouvali."), využije Marcova přístupu k modelkám, zhypnotizuje ho a pověří úkolem každé z nich odebrat krev k výrobě protilátky, a to pomocí nasazovacích zubů s injekčními stříkačkami ve špičácích.

Kladu si otázku, proč je vůbec hlavním hrdinou upír. Vyprávění by dávalo větší smysl, kdyby David Niven hrál zkrátka šíleného vědce, který chce oživit mrtvou ženu a potýká se s nepředpokládanými vedlejšími účinky svého experimentu. Film by to sice nezbavilo nepříjemné pachuti rasismu (Vampira po transfuzi začne mimo jiné mluvit způsobem, o němž se tvůrci filmu domnívají, že je černošským slangem, umírá touhou vidět nový film Jima Browna a zatrsat si s "černými bratry" na diskotéce), člověk by se ale neptal, proč vůbec upír potřebuje k odběrům krve prostředníka, a film by nemusel každou chvíli ztrácet tempo vysvětlováním (jak mohla upírka zemřít a neproměnit se v prach, za jakých okolností se po kousnutí z oběti stane upír a za jakých jiných nikoli a podobně).

Chyba není na vašem přijímači.
Prazvláštně nepovedenou komedii na mnoha místech zachraňuje přirozený šarm Teresy Graves a schopnost Davida Nivena zkultivovat často nevkusný humor. Sběratele camp filmů Starý Drákula zřejmě nezklame.



MODRÁ KREV: 40%

Originální název: Vampira (UK), Old Dracula (USA)
Režie: Clive Donner
Scénář: Jeremy Lloyd
Hrají: David Niven (Dracula), Teresa Graves (Vampira), Peter Bayliss (Maltravers), Bernard Bresslaw (manažer Playboye), Nicky Henson (Marc), Jennie Linden (Angela), Linda Hayden (Helga), Freddie Jones (Gilmore), Carol Cleveland (žena v garáži)


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...