Zemřel režisér Blake Edwards

Ve středu 15. prosince zemřel na následky zápalu plic Blake Edwards, režisér Snídaně u Tiffanyho nebo Růžového pantera. Bylo mu 88 let.

Blake Edwards (1922-2010)

Muž, který dal světu několik výborných komedií, se narodil  jako William Blake Crump 26. července 1922 ve státě Oklahoma. Nevlastní syn filmového produkčního a vnuk režiséra němých filmů tvrdil, že neradostné dětství mu pomáhaly snášet filmové grotesky Laurela a Hardyho nebo Harolda Lloyda. S Lloydem i Laurelem se později setkal, ale daleko zásadnější pro něj a jeho budoucí renomé bylo přátelství s jejich režisérem. Leo McCarey, podepsaný pod desítkami němých komedií a několika zvukovými (jako Kachní polévka, Nahá pravda nebo Farář u svatého Dominika) se stal Edwardsovým mentorem a inspirátorem.

"Jednoho dne koncem čtyřicátých let začal McCarey mluvit o stavbě gagu. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Uvedl příklad této situace: Mladý muž strávil se svou dívkou den v parku. On Ji vyprovází k tramvaji a nabídne Jí rámě. Ona vystoupí na stupátko tramvaje a než se s ním stačí rozloučit, tramvaj se dá pomalu do pohybu. On kráčí vedle tramvaje a ujišťuje Ji o své náklonnosti. Tramvaj rychle nabere rychlost, které On - už klusající - nestačí a brzy sebou řízne. Sedí rozcuchaný v louži uprostřed silnice a stále Jí mává. Konec? Ne. On si teď uvědomí, že ho může něco přejet. Posbírá do klobouku drobné věci, které mu vypadly z kapes, a položí klobouk k obrubníku. Konec? Ne. Kolem prochází stará dáma, vezme si z klobouku pero a hodí do něj niklák. Teprve to je konec. Nevěřili byste, kolikrát jsem o tom přemýšlel."   (Blake Edwards)

Blake Edwards v 60. letech

Princip furiantského hrdiny, zas a znovu tupeného ponižující situací, kterou si snaží nepřipouštět, Edwards později použil mnohokrát. Inspektor Clouseau z Růžového pantera, profesor Fate z Velkých závodů, Hrundi z Večírku, Rob z Micki a Maude a v jistém ohledu i Holly ze Snídaně u Tiffanyho, ti všichni tomuto vzorci odpovídají. K odkazu němých grotesek se samozřejmě hlásí i mnoho jiných režisérů, ale ti obvykle navazují spíš na sentiment  Charlieho Chaplina a aby se zalíbili masám, své hrdiny ukazují v lepším světle, často jako bezelstné nešťastníky a fackovací panáky sociální nespravedlnosti. Edwardsovo vidění situační komedie se mnohem víc blíží odhodlání Harolda Lloyda, šplhajícího s vidinou odměny po římsách mrakodrapu. Hrdina má vždy konkrétní ambici (vyhrát mezinárodní závod, zapadnout do společnosti, dopadnout zločince) a pokračuje ve svém usilování i tehdy, kdy je jasné, že na ně z různých důvodů objektivně nemá (soupeř v závodech je lepší, společnost o nového člena nestojí, zločinec je inteligentnější než detektiv). 

Tohle považuju za jakýsi trademark Blakea Edwardse nebo přinejmenším těch jeho filmů, které byly úspěšné. Dokud ukazovaly zápal a odhodlání svých hrdinů překračovat vlastní stín, byly skvělé. Později se Edwards unavil a jak panteří pokračování ze 70. a 80. let, tak i různé jiné jeho komedie po řemeslné stránce jely na autopilota a implicitně ukazovaly stále větší rezignaci režiséra nad lidským plemenem a jeho schopnostmi či skrytými kvalitami. Některé z nich byly úspěšné, jiné propadly, ale s odstupem času se jeví jako paleta různých tónů šedi. Cílem usilování hrdinů už není touha být akceptován nebo oceněn, cílem je bezohledně ukojit chtíč (Kus nebo Jako na kolotoči). Vrcholem Edwardsova zhnusení světem je okázalý trucpodnik Trhák, satira na Hollywood, která sice oslovila část kritiky, ale zoufale jí chybí Edwardsova dřívější hravost a odstup. Připomenu radši lepší kousky.

PĚT FILMŮ BLAKEA EDWARDSE, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT:

Snídaně u Tiffanyho (1960)
Adaptace novely Trumana Capotea, hodná samostatného článku. Příběh začínajícího spisovatele a jeho přátelství (později i malinko násilně připsaného románku) s excentrickou newyorskou dívkou,  je při vší úctě k dílu Woodyho Allena nejkrásnějším chvalozpěvem na New York, jaký znám. Režírovat měl původně John Frankenheimer, pro hlavní roli Holly Golightlyové se zprvu počítalo s Marilyn Monroe nebo Kim Novak. Když obě odmítly, obsadil Edwards do nezvyklé role světačky Audrey Hepburn. Audrey se v "malých černých" večerních šatech prošla za úsvitu newyorskými ulicemi, nakoupila v snobském klenotnictví, zapěla Moon River Henryho Manciniho a stala se ikonou filmu. V posledních letech se začíná štěbetat o možném remaku, ale osobně si nedovedu představit lepší výsledek než je tento krásně lyrický a vtipný film o tom, že "jen pro ten dnešní den stojí za to žít."

Dny vína a růží (1962)
 Pesimistickou opozicí je mu drama o manželském páru, který pomalu propadá alkoholismu. Stejně jako Wilderova studie sebeobelhávání Ztracený víkend (1945) nebo Seatonův portrét slabocha Country Girl (1954), nejsou ani Dny vína a růží o alkoholu. Alkohol je oběma postavám záminkou, únikem, katalyzátorem problémů a pochybností, které mají opilí i za střízliva. Lidé, kteří se ženou za domněle vytouženými metami jako je lepší práce nebo stálý partnerský vztah, jsou zmatení a zklamaní, když svého cíle dosáhnou a nemohou přijít na žádný další. Edwards mohl sotva tušit, že tím předznamenal vývoj vlastní kariéry. Jack Lemmon podal ve filmu mimořádně přesvědčivý nekomický výkon a podíl na něm zřejmě měl Edwardsův požadavek autentických opileckých očí, který herci a vyléčenému alkoholikovi na čas vrátil jeho závislost.

Růžový panter (1963)

První ze série komedií s agilním břídilem inspektorem Clouseau. Obecně známou historii nečekaného úspěchu této vedlejší postavy, která zastínila obě hlavní hvězdy (Davida Nivena a Claudii Cardinale) netřeba opakovat. Spolupráce Petera Sellerse a Blakea Edwardse prošla během let křivolakou cestou, která ukázala, že nemohou být spolu ani bez sebe, ale jestliže na některých pozdějších filmech jsou zákulisní nedorozumění znát, na prvních třech nikoli. První Růžový panter je neuspěchaná salonní komedie, která dělí pozornost rovným dílem mezi smolařského detektiva, lupiče gentlemana, jeho synovce, který by rád zaujal strýcovo místo, krásnou šlechtičnu, o kterou oba usilují, a Clouseauovu záletnou manželku. Abyste si tuto komedii užili, je třeba nečekat divokou crazy z pozdějších dílů. Většina z nich nabízela víc gagů, ale žádný nebyl tak krásný na pohled.

Clouseau na stopě (1964)

Původně hra Marcela Acharda, u nás známá jako Idiotka, byla Harrym Kurnitzem přepsána pro broadwayskou inscenaci, která se s úspěchem hrála řadu let. Na míru postavě Clouseaua ji přetvořil pozdější autor Vymítače ďábla William Peter Blatty. Jediný film série, který nemá Růžového pantera v názvu ani animovaných titulcích, je dle mého názoru s přehledem nejvtipnější. Půdorys případu odpovídá klasické detektivce s vraždou a uzavřeným okruhem podezřelých, což dává filmu poněkud jasnější směřování než většině lupičských Panterů, a jako jediný film série se dá Clouseau na stopě nazvat detektivní parodií. V letech 1974-1993 Edwards natočil - se Sellersem i bez něj - šest dalších Panterů, ale už nikdy to nebyla stejně precizní práce.

Večírek (1968)
Do třetice Peter Sellers, tentokrát jako indický imigrant Hrundi V. Bakshi, herec malých filmových rolí, který dostane omylem pozvání na party hollywoodského producenta. Blake Edwards vzdává po Velkých závodech další hold němé grotesce a v tomto případě dokonce zprvu uvažoval, že natočí Večírek jako němý. Dialogů je v něm málo a obávám se, že ve vší vtipnosti vyniknou pouze v angličtině. Sellers hraje celou dekádu před Byl jsem při tom muže, který vstupuje do zavedené společnosti jako nepopsaný list a nemůže přijít na způsob, jak se se všemi nadutými snoby okolo spřátelit. Tempo filmu je neuspěchané, ale timing situačních gagů je milimetrově přesný. Myslím, že pokud film krátce před smrtí viděl Leo McCarey, musel být spokojen.

Zemřel Leslie Nielsen, maskot parodií

Leslie Nielsen (1926-2010)

28. listopadu zemřel na Floridě po dvoutýdenním onemocnění plic Leslie Nielsen, herec s křivolakou kariérou a komik z leknutí. Bylo mu 84 let.

Bylo by křečovité zveličovat Leslieho talent nebo význam. V jeho bohaté filmografii převažují zapomenutelné televizní seriály a béčkové filmy rozmanitých žánrů, ale jen hrstka z nich stojí za zvýšenou pozornost. Kanadský herec, jehož ostře řezané rysy zprvu předurčily k rolím hlavních kladných hrdinů ve filmech, které si nemohly dovolit zaplatit skutečné hvězdy, se pěkně načekal, než našel svou parketu. Cesta k uznání byla v jeho případě lemována zaměnitelnými podpůrnými rolemi v seriálech jako Columbo nebo To je vražda, napsala, v dobrodružných či kriminálních filmech, sci-fi, thrillerech nebo westernech. Své role z většiny těchto žánrů později zparodoval.

Jestliže určitý okruh diváků nedá dopustit na filmy jako Zakázaná planeta (1956) nebo Dobrodružství Poseidonu (1972), zcela jistě není důvodem kreace Leslieho Nielsena. Průlom v jeho kariéře nastal v roce 1979. Lesliemu bylo 53 let a bratři Jerry a David Zuckerovi se spolu s Jimem Abrahamsem chystali natočit film, který určil směřování filmových parodií na tři desítky let dopředu. Film, který způsobil, že i přísný kritik Roger Ebert časem začal stárnoucího herce nazývat "Laurencem Olivierem filmové parodie". Film, díky němuž zní dnes zcela absurdně, že se Leslie v témže roce ucházel o hlavní roli v Kubrickově Osvícení. Film Připoutejte se, prosím!

"Už jsme měli Lloyda Bridgese, Roberta Stacka a Petera Gravese. Když přišla řada na obsazení role Dr.Rumacka, vzpomněli jsme si na chlápka, kterého jsme viděli snad ve stovkách televizních show a matně si vzpomínali, že snad hrál kapitána Posedionu. Jak se k čertu jmenuje..? Ukázalo se, že se jmenuje Leslie Nielsen a byli jsme nadšení, že souhlasí se schůzkou. Ne snad proto, že by byl vtipný, ale právě pro jeho dlouhou řadu vážných rolí. Když jsme je sledovali, smáli jsme se jako blázni."   (David Zucker)

Leslie byl zřejmě ze schůzky poněkud nesvůj a mohla za to právě jeho nezkušenost s daným žánrem. Zucker vzpomíná, že aby roli v komedii získal, opakovaně upozorňoval, že hrál v jedné epizodě M.A.S.H.e. Vtip filmu byl ale právě v tom, že nesmyslné repliky v bizarních situacích pronášeli herci, které by ze smyslu pro humor nikdo nepodezříval. Trio Zucker-Abrahams-Zucker si Leslieho kreaci zamilovalo a publikum se svíjelo smíchy.

Přesto nelze říct, že by se Leslie Nielsen stal ze dne na den hvězdou komedií. Sci-fi parodie Příšera nebyla milá (1981) zesměšňovala filmy jako Vetřelec, Blízká setkání třetího druhu a seriál Star Trek. U diváků  beznadějně propadla a nevedla si o mnoho lépe ani v pozdějších letech, kdy byla uvedena pod novými názvy Starship (v reakci na úspěch Brooksových Vesmírných těles) a Naked Space, případně Hacked Space (po fenoménu Bláznivých střel). Později natočil řadu dalších parodií, v nichž zesměšnil například Vymítače ďábla (Bláznivý exorcista) nebo Ben Hura (výlet do Itálie s názvem S.P.Q.R. 2000 e 1/2 anni fa). Obecně se ale dá říci, že jakýkoli úspěch či neúspěch Leslieho Nielsena v komediálním žánru byl podmíněn účastí nebo neúčastí někoho z týmu ZAZ za kamerou.

S pokračováním Připoutejte se, prosím! 2 (1982) nemělo trio ZAZ autorsky nic společného a Leslie Nielsen v něm nehrál. Celá čtveřice totiž tou dobou natáčela televizní seriál Police Squad! U nás nikdy neuvedená šestidílná série parodovala rutinérské policejní seriály a přivedla na svět poručíka Franka Drebina. Zpětně je velice udivující, že seriál nebyl úspěšný. Rozdíl mezi ním a pozdější filmovou trilogií s Drebinem je, že Police Squad! paroduje více neohrabanou televizní formu vyprávění a  nezúčastněnou rutinu herců než vnitřní klišé žánru. Nejadresněji prý mířil na seriál s Lee Marvinem M Squad (1957-1960). Dobře známé situace, kdy si postavy v dlouhých polopatických dialozích cosi sdělují a herci při tom nevědí co s rukama, zde vedou k destrukci rozmanitých rekvizit nešikovným Drebinem a rozpačité snaze tyto incidenty přejít, jako by byly součástí hry. Leslie Nielsen zde hraje spíš nešikovného herce v mizerném seriálu z policejního oddílu, než nešikovného policistu jako v pozdějších filmech. Přesto jde o stejný princip humoru a pokud můžete, rozhodně seriál vyhledejte.

Bláznivá střela

 Přestože se forma seriálu neosvědčila, sama postava Franka Drebina byla i díky Lesliemu Nielsenovi natolik životaschopná, aby se kolem ní dal vystavět film. Bláznivá střela (1988) a její dvě pokračování (1990 a 1993) patří do zlatého fondu filmové parodie a v tradici Připoutejte se, prosím! sází na často doslovně přetočené scény z rozmanitých filmových hitů, postavené na hlavu třaskavou pointou, "nežádoucím" dějem ve druhém plánu nebo vizualizací metafor z dialogů. Víc a víc prostoru dostává také čistý situační humor, který by obstál i v neparodické komedii a třeba destrukci strojené vznešenosti oscarového ceremoniálu z třetího dílu považuju za jednu z nejvtipnějších sekvencí amerického filmu 90. let.

Kéž by se Leslie Nielsen vždy držel clouseauovských vážných úmyslů Franka Drebina a všechny ty šílenosti prováděl s kamennou tváří. Bohužel hazardoval s přízní publika a každou Bláznivou střelu nebo Utopence na útěku (jehož v roce 1998 režíroval dlouholetý gagman ZAZ Pat Proft) vyvážil nejméně jedním upitvořeným Panem Magorem (1997) či 2001: Vesmírnou prdou (2000). Dobrá místa má jistě i Agent WC 40 (1996) a kapitolou pro sebe jsou rozporně hodnocené Drákuloviny (1995).

Přesto se Leslieho kredit časem snižoval a relativně příznivé reakce na jeho pidirole v novodobých parodiích jako Suprhrdina (2007) nebo Spanish movie (2009) lze vysvětlit spíš jejich celkově slabou úrovní, mezi níž je "jednooký" Leslie králem. Jistou pozornost si podle mě zasluhuje jeho poslední spolupráce s Davidem Zuckerem Bláznivá střela: Amerika v ohrožení (2008), o které jsem blíže referoval v samostatném článku.

Odešel sir Norman Wisdom

4. října zemřel ve věku 95 let britský komik Norman Wisdom.

Hrdina přibližně sedmdesáti filmových komedií náležel v pomyslné pyramidě britského humoru ke spodní části. Základně, přijatelné pro nejširší spektrum publika, od negramotného přístavního dělníka po členy královské rodiny. Jeho komedie nebyly dravé, odvážné, originální ani uštěpačné. Šlo o přímočaré příběhy nepraktického malého člověka v tvídové čepici s ohrnutým kšiltem a zoufale nepadnoucím sáčku, který má skromné ambice udržet si zaměstnání, pomoci člověku v nouzi nebo získat dívku svého srdce a vnější okolnosti mu kladou přes cestu jednu překážku za druhou. Také vám to někoho připomíná? Ano, Wisdom nepochybně navazoval na Chaplinova Tuláka, jako mnoho jiných komiků. V každém případě úspěšněji než většina z nich. Sám narcistní Chaplin ho nazval svým "oblíbeným klaunem" a připustil, že Wisdoma chápe jako konkurenta srovnatelné úrovně. 

To srovnání není od věci. Wisdom prožil dětství a mládí právě toho "chaplinovského" druhu, v kterém si tolik libují sentimentální životopisci. Dá se předpokládat, že si v nejednom nekrologu přečtete o "synovi chudého šoféra a švadleny, který se přes rozvod rodičů a fakt, že neměl ani boty, vypracoval přes podřadné profese až k závratné kariéře a titulu Rytíře Britského Impéria". Je to klišé, ale je to pravda. To, že si Norman vyzkoušel většinu dělnických profesí, které pak sehrál ve filmech; to, že jeho spontánní popularitě v 50. a 60. letech se mohl vyrovnat málokterý krajan a nakonec i to, že v roce 2000 královna Alžběta II. obřadně pozvedla meč a tehdy pětaosmdesátiletého komika učinila sirem Normanem. Jeho fanoušci se dodnes přou, zda Wisdomovo zakopnutí při této ceremonii přičítat jeho věku, anebo snaze shodit patetickou situaci a dopřát spoluobčanům pohled na rozesmátou královnu.

U nás je Norman Wisdom známý zejména svým vůbec nejúspěšnějším filmem Zásah v pravou chvíli (1963), jednou ze čtyř komedií, kde hrál postavu jménem Norman Pitkin. Poté, co spolkne zlaté hodinky svého šéfa pana Grimsdalea (Edward Chapman), aby je uchránil před lupiči, dostane se do nemocnice a v sérii groteskně přemrštěných gagů a mimo jiné v přestrojení za zdravotní sestru udělá z ctihodného ústavu naprostý blázinec. Pitkin a jeho otcovský šéf Grimsdale se objevili ještě ve filmech The Square Peg  (1959) a The Early Bird (1963). Samotný Pitkin dále ve filmu Na obchůzce (1962). Za zmínku možná stojí i film Stalo se v Southportu (1969), který bezděky rozpoutal vlnu stále košilatějších britských komedií, jaké se točily v průběhu sedmdesátých let a inspirovaly dodnes trvající vlnu více či méně vulgárních amerických lechtivých komedií.

Oficiální stránky Normana Wisdoma

  

Zemřel herec Tony Curtis

Tony Curtis

V noci z 29. na 30. září zemřel  na srdeční selhání ve věku 85 let herec Tony Curtis, hvězda filmů Někdo to rád horké a Operace Spodnička.

Curtis, vlastním jménem Bernard Schwartz, se narodil 3. června 1925 v newyorském Bronxu židovským imigrantům z Maďarska. Během druhé světové války sloužil u námořnictva. Byl šestkrát ženatý, zplodil šest dětí. Jeho dcera z prvního manželství s herečkou Janet Leigh - Jamie Lee Curtis - se později také stala uznávanou herečkou. Úspěchy zaznamenal také ve výtvarném umění. Od roku 2006 byl upoután na invalidní vozík.

Jako herec se prosadil v 50. letech a zprvu byl chápán jako jeden z nástupců Caryho Granta. Sám se k němu vždy hlásil jako ke svému idolu a na vrcholu kariéry se po jeho boku objevil v komedii Blakea Edwardse Operace Spodnička (1959) jako fikaný zásobovač válečné ponorky seržant Holden. Ve stejném roce Grantovi složil svéráznou poklonu ve Wilderově kasaštyku Někdo to rád horké. Jako hudebník Joe, vydávající se na útěku před mafií kromě saxofonistky Josefíny také za dědice společnosti Shell, napodobil Grantovy screwballové kreace z filmů Leopardí žena a Monkey Business.

Postupně se ale vyprofiloval poněkud odlišně. Jeho oborem se stali rozverní dandyové se sklony k recesi a provokaci autorit. Zatímco Cary Grant zosobňoval v Curtisově éře rezervovaného stárnoucího gentlemana, s uličnickým Tonym se snáze ztotožňovaly mladší ročníky. Taková image vydrží jen do jistého věku, ale Curtisovi vystačila na celé dvě dekády. Kromě obou jmenovaných filmů je u nás poměrně známý i z další Edwardsovy komedie Velké závody (1965), kde se znovu sešel s Jackem Lemmonem. Mezi řadou převážně romantických a situačních komedií nestejných kvalit sehrál i několik atypických rolí v jiných žánrech. K nejvýznamnějším patří zkorumpovaný novinář Sidney Falco v satiře Sladká vůně úspěchu (1957) a rasistický vězeň-uprchlík John Joker Jackson v humanistickém dramatu Útěk v řetězech (1958). Sám za svůj nejlepší herecký výkon považoval úlohu schizofrenika Alberta v krimi Bostonský případ (1968).

Podobně jako jiné hvězdy starého Hollywoodu v 70. letech přesídlil do televize. Natáčel v ní dobrodružné a kriminální seriály a stal se oblíbeným hostem nejrůznějších zábavných talk show."Troufám si tvrdit, že každý den v týdnu někde na světě běží v televizi aspoň jeden ze 122 filmů, které jsem natočil," prohlásil pyšně v jednom z posledních interview. Přestože neměl vždy šťastnou ruku při výběru rolí a žádný z jeho filmů posledních třiceti let nelze považovat za mimořádný, nezahořkl a nikdy neztratil kontakt s diváky. Na četných besedách milionkrát odpověděl, jestli to rád horké, milionkrát popřel své autorství výroku, že "líbat Marilyn Monroe bylo jako líbat Hitlera" a pohotově reagoval i na trochu nejapný dotaz, jaký epitaf si dá vyrýt na náhrobek.: "Nikdo není dokonalý."