Zemřel režisér Blake Edwards

Ve středu 15. prosince zemřel na následky zápalu plic Blake Edwards, režisér Snídaně u Tiffanyho nebo Růžového pantera. Bylo mu 88 let.

Blake Edwards (1922-2010)

Muž, který dal světu několik výborných komedií, se narodil  jako William Blake Crump 26. července 1922 ve státě Oklahoma. Nevlastní syn filmového produkčního a vnuk režiséra němých filmů tvrdil, že neradostné dětství mu pomáhaly snášet filmové grotesky Laurela a Hardyho nebo Harolda Lloyda. S Lloydem i Laurelem se později setkal, ale daleko zásadnější pro něj a jeho budoucí renomé bylo přátelství s jejich režisérem. Leo McCarey, podepsaný pod desítkami němých komedií a několika zvukovými (jako Kachní polévka, Nahá pravda nebo Farář u svatého Dominika) se stal Edwardsovým mentorem a inspirátorem.

"Jednoho dne koncem čtyřicátých let začal McCarey mluvit o stavbě gagu. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Uvedl příklad této situace: Mladý muž strávil se svou dívkou den v parku. On Ji vyprovází k tramvaji a nabídne Jí rámě. Ona vystoupí na stupátko tramvaje a než se s ním stačí rozloučit, tramvaj se dá pomalu do pohybu. On kráčí vedle tramvaje a ujišťuje Ji o své náklonnosti. Tramvaj rychle nabere rychlost, které On - už klusající - nestačí a brzy sebou řízne. Sedí rozcuchaný v louži uprostřed silnice a stále Jí mává. Konec? Ne. On si teď uvědomí, že ho může něco přejet. Posbírá do klobouku drobné věci, které mu vypadly z kapes, a položí klobouk k obrubníku. Konec? Ne. Kolem prochází stará dáma, vezme si z klobouku pero a hodí do něj niklák. Teprve to je konec. Nevěřili byste, kolikrát jsem o tom přemýšlel."   (Blake Edwards)

Blake Edwards v 60. letech

Princip furiantského hrdiny, zas a znovu tupeného ponižující situací, kterou si snaží nepřipouštět, Edwards později použil mnohokrát. Inspektor Clouseau z Růžového pantera, profesor Fate z Velkých závodů, Hrundi z Večírku, Rob z Micki a Maude a v jistém ohledu i Holly ze Snídaně u Tiffanyho, ti všichni tomuto vzorci odpovídají. K odkazu němých grotesek se samozřejmě hlásí i mnoho jiných režisérů, ale ti obvykle navazují spíš na sentiment  Charlieho Chaplina a aby se zalíbili masám, své hrdiny ukazují v lepším světle, často jako bezelstné nešťastníky a fackovací panáky sociální nespravedlnosti. Edwardsovo vidění situační komedie se mnohem víc blíží odhodlání Harolda Lloyda, šplhajícího s vidinou odměny po římsách mrakodrapu. Hrdina má vždy konkrétní ambici (vyhrát mezinárodní závod, zapadnout do společnosti, dopadnout zločince) a pokračuje ve svém usilování i tehdy, kdy je jasné, že na ně z různých důvodů objektivně nemá (soupeř v závodech je lepší, společnost o nového člena nestojí, zločinec je inteligentnější než detektiv). 

Tohle považuju za jakýsi trademark Blakea Edwardse nebo přinejmenším těch jeho filmů, které byly úspěšné. Dokud ukazovaly zápal a odhodlání svých hrdinů překračovat vlastní stín, byly skvělé. Později se Edwards unavil a jak panteří pokračování ze 70. a 80. let, tak i různé jiné jeho komedie po řemeslné stránce jely na autopilota a implicitně ukazovaly stále větší rezignaci režiséra nad lidským plemenem a jeho schopnostmi či skrytými kvalitami. Některé z nich byly úspěšné, jiné propadly, ale s odstupem času se jeví jako paleta různých tónů šedi. Cílem usilování hrdinů už není touha být akceptován nebo oceněn, cílem je bezohledně ukojit chtíč (Kus nebo Jako na kolotoči). Vrcholem Edwardsova zhnusení světem je okázalý trucpodnik Trhák, satira na Hollywood, která sice oslovila část kritiky, ale zoufale jí chybí Edwardsova dřívější hravost a odstup. Připomenu radši lepší kousky.

PĚT FILMŮ BLAKEA EDWARDSE, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT:

Snídaně u Tiffanyho (1960)
Adaptace novely Trumana Capotea, hodná samostatného článku. Příběh začínajícího spisovatele a jeho přátelství (později i malinko násilně připsaného románku) s excentrickou newyorskou dívkou,  je při vší úctě k dílu Woodyho Allena nejkrásnějším chvalozpěvem na New York, jaký znám. Režírovat měl původně John Frankenheimer, pro hlavní roli Holly Golightlyové se zprvu počítalo s Marilyn Monroe nebo Kim Novak. Když obě odmítly, obsadil Edwards do nezvyklé role světačky Audrey Hepburn. Audrey se v "malých černých" večerních šatech prošla za úsvitu newyorskými ulicemi, nakoupila v snobském klenotnictví, zapěla Moon River Henryho Manciniho a stala se ikonou filmu. V posledních letech se začíná štěbetat o možném remaku, ale osobně si nedovedu představit lepší výsledek než je tento krásně lyrický a vtipný film o tom, že "jen pro ten dnešní den stojí za to žít."

Dny vína a růží (1962)
 Pesimistickou opozicí je mu drama o manželském páru, který pomalu propadá alkoholismu. Stejně jako Wilderova studie sebeobelhávání Ztracený víkend (1945) nebo Seatonův portrét slabocha Country Girl (1954), nejsou ani Dny vína a růží o alkoholu. Alkohol je oběma postavám záminkou, únikem, katalyzátorem problémů a pochybností, které mají opilí i za střízliva. Lidé, kteří se ženou za domněle vytouženými metami jako je lepší práce nebo stálý partnerský vztah, jsou zmatení a zklamaní, když svého cíle dosáhnou a nemohou přijít na žádný další. Edwards mohl sotva tušit, že tím předznamenal vývoj vlastní kariéry. Jack Lemmon podal ve filmu mimořádně přesvědčivý nekomický výkon a podíl na něm zřejmě měl Edwardsův požadavek autentických opileckých očí, který herci a vyléčenému alkoholikovi na čas vrátil jeho závislost.

Růžový panter (1963)

První ze série komedií s agilním břídilem inspektorem Clouseau. Obecně známou historii nečekaného úspěchu této vedlejší postavy, která zastínila obě hlavní hvězdy (Davida Nivena a Claudii Cardinale) netřeba opakovat. Spolupráce Petera Sellerse a Blakea Edwardse prošla během let křivolakou cestou, která ukázala, že nemohou být spolu ani bez sebe, ale jestliže na některých pozdějších filmech jsou zákulisní nedorozumění znát, na prvních třech nikoli. První Růžový panter je neuspěchaná salonní komedie, která dělí pozornost rovným dílem mezi smolařského detektiva, lupiče gentlemana, jeho synovce, který by rád zaujal strýcovo místo, krásnou šlechtičnu, o kterou oba usilují, a Clouseauovu záletnou manželku. Abyste si tuto komedii užili, je třeba nečekat divokou crazy z pozdějších dílů. Většina z nich nabízela víc gagů, ale žádný nebyl tak krásný na pohled.

Clouseau na stopě (1964)

Původně hra Marcela Acharda, u nás známá jako Idiotka, byla Harrym Kurnitzem přepsána pro broadwayskou inscenaci, která se s úspěchem hrála řadu let. Na míru postavě Clouseaua ji přetvořil pozdější autor Vymítače ďábla William Peter Blatty. Jediný film série, který nemá Růžového pantera v názvu ani animovaných titulcích, je dle mého názoru s přehledem nejvtipnější. Půdorys případu odpovídá klasické detektivce s vraždou a uzavřeným okruhem podezřelých, což dává filmu poněkud jasnější směřování než většině lupičských Panterů, a jako jediný film série se dá Clouseau na stopě nazvat detektivní parodií. V letech 1974-1993 Edwards natočil - se Sellersem i bez něj - šest dalších Panterů, ale už nikdy to nebyla stejně precizní práce.

Večírek (1968)
Do třetice Peter Sellers, tentokrát jako indický imigrant Hrundi V. Bakshi, herec malých filmových rolí, který dostane omylem pozvání na party hollywoodského producenta. Blake Edwards vzdává po Velkých závodech další hold němé grotesce a v tomto případě dokonce zprvu uvažoval, že natočí Večírek jako němý. Dialogů je v něm málo a obávám se, že ve vší vtipnosti vyniknou pouze v angličtině. Sellers hraje celou dekádu před Byl jsem při tom muže, který vstupuje do zavedené společnosti jako nepopsaný list a nemůže přijít na způsob, jak se se všemi nadutými snoby okolo spřátelit. Tempo filmu je neuspěchané, ale timing situačních gagů je milimetrově přesný. Myslím, že pokud film krátce před smrtí viděl Leo McCarey, musel být spokojen.

Trailer V peřině

Přibližně rok trousila česká média poněkud velikášské zvěsti, že F.A.Brabec točí malý český Avatar. Myslím, že čerstvě zveřejněným trailerem bublina trochu splaskla. První český 3D film V peřině je pohádkový muzikál a vypadá velmi, velmi... česky. Ale to samozřejmě nemusí být k zahození a možná se ukáže, že přilákat do kin konzervativní publikum nenáročných rodinných filmů jako Ženy v pokušení na dosud neokoukaný třetí rozměr je vynikající producentská úvaha.

Nina Divíšková

Byla by, kdyby za tímto nápadem nestál přímo režisér. Scenárista Miroslav Adamec nabídl svou pohádku k realizaci už v roce 2004. Chyběly možná peníze, možná vůle a projekt znovu oživila až Brabcova myšlenka zatraktivnit celou věc třetím rozměrem. Stejně jako Avatar, byl i film V peřině natáčen stereoskopicky, tedy dvěma kamerami, které suplují lidské oči a 3D efekt díky nim vzniká přímo při natáčení, nikoli dodatečně jako například v případě Souboje Titánů (2010). Tento způsob realizace klade zcela nové nároky na herce i štáb a Brabec tvrdí, že zkratku 3D po této zkušenosti dešifroval jako 3krát Delší nebo 3krát Dražší natáčení.

Pohádka staví na jednoduchém příběhu: Naproti domu tajemné vykladačky snů madam Hildy (Nina Divíšková) sídlí rodinná čistírna peří, vedená Lucií Bílou a Karlem Rodenem. Dědeček Bolek Polívka objeví způsob, jak peří vyčistit od zlých snů, které se v něm usazují, Hilda ztratí klienty a přísahá čistírně pomstu. Poté, co dědeček záhadně zmizí a odbojná babička Eliška Balzerová ho chce stůj co stůj najít, se konflikt přesune přímo do říše snů, kterou dosavadní teaser trailer neukazuje, ale jeho přibližná podoba je znát z některých materiálů na oficiálních stránkách filmu.

Není radno soudit knihu podle obalu a film podle traileru, ale ten mi ze všeho nejvíc připomíná jakýsi hybrid mezi Renčovým muzikálem Rebelové a loňskou televizní pohádkou Dům U Zlatého úsvitu. Jsem docela zvědav, zda jeho uvedení v březnu 2011 způsobí hromadný astmatický záchvat z 3D peří, nebo nastolí nový trend v zoufale realistickém českém filmu poslední doby. Osobně hlavně doufám, že se nenaplní proroctví některých novinářů (například "Eliška Balzerová bude tančit hip-hop!") a že všechny písničky nemají tak hloupé texty jako ta z traileru.

Zemřel Leslie Nielsen, maskot parodií

Leslie Nielsen (1926-2010)

28. listopadu zemřel na Floridě po dvoutýdenním onemocnění plic Leslie Nielsen, herec s křivolakou kariérou a komik z leknutí. Bylo mu 84 let.

Bylo by křečovité zveličovat Leslieho talent nebo význam. V jeho bohaté filmografii převažují zapomenutelné televizní seriály a béčkové filmy rozmanitých žánrů, ale jen hrstka z nich stojí za zvýšenou pozornost. Kanadský herec, jehož ostře řezané rysy zprvu předurčily k rolím hlavních kladných hrdinů ve filmech, které si nemohly dovolit zaplatit skutečné hvězdy, se pěkně načekal, než našel svou parketu. Cesta k uznání byla v jeho případě lemována zaměnitelnými podpůrnými rolemi v seriálech jako Columbo nebo To je vražda, napsala, v dobrodružných či kriminálních filmech, sci-fi, thrillerech nebo westernech. Své role z většiny těchto žánrů později zparodoval.

Jestliže určitý okruh diváků nedá dopustit na filmy jako Zakázaná planeta (1956) nebo Dobrodružství Poseidonu (1972), zcela jistě není důvodem kreace Leslieho Nielsena. Průlom v jeho kariéře nastal v roce 1979. Lesliemu bylo 53 let a bratři Jerry a David Zuckerovi se spolu s Jimem Abrahamsem chystali natočit film, který určil směřování filmových parodií na tři desítky let dopředu. Film, který způsobil, že i přísný kritik Roger Ebert časem začal stárnoucího herce nazývat "Laurencem Olivierem filmové parodie". Film, díky němuž zní dnes zcela absurdně, že se Leslie v témže roce ucházel o hlavní roli v Kubrickově Osvícení. Film Připoutejte se, prosím!

"Už jsme měli Lloyda Bridgese, Roberta Stacka a Petera Gravese. Když přišla řada na obsazení role Dr.Rumacka, vzpomněli jsme si na chlápka, kterého jsme viděli snad ve stovkách televizních show a matně si vzpomínali, že snad hrál kapitána Posedionu. Jak se k čertu jmenuje..? Ukázalo se, že se jmenuje Leslie Nielsen a byli jsme nadšení, že souhlasí se schůzkou. Ne snad proto, že by byl vtipný, ale právě pro jeho dlouhou řadu vážných rolí. Když jsme je sledovali, smáli jsme se jako blázni."   (David Zucker)

Leslie byl zřejmě ze schůzky poněkud nesvůj a mohla za to právě jeho nezkušenost s daným žánrem. Zucker vzpomíná, že aby roli v komedii získal, opakovaně upozorňoval, že hrál v jedné epizodě M.A.S.H.e. Vtip filmu byl ale právě v tom, že nesmyslné repliky v bizarních situacích pronášeli herci, které by ze smyslu pro humor nikdo nepodezříval. Trio Zucker-Abrahams-Zucker si Leslieho kreaci zamilovalo a publikum se svíjelo smíchy.

Přesto nelze říct, že by se Leslie Nielsen stal ze dne na den hvězdou komedií. Sci-fi parodie Příšera nebyla milá (1981) zesměšňovala filmy jako Vetřelec, Blízká setkání třetího druhu a seriál Star Trek. U diváků  beznadějně propadla a nevedla si o mnoho lépe ani v pozdějších letech, kdy byla uvedena pod novými názvy Starship (v reakci na úspěch Brooksových Vesmírných těles) a Naked Space, případně Hacked Space (po fenoménu Bláznivých střel). Později natočil řadu dalších parodií, v nichž zesměšnil například Vymítače ďábla (Bláznivý exorcista) nebo Ben Hura (výlet do Itálie s názvem S.P.Q.R. 2000 e 1/2 anni fa). Obecně se ale dá říci, že jakýkoli úspěch či neúspěch Leslieho Nielsena v komediálním žánru byl podmíněn účastí nebo neúčastí někoho z týmu ZAZ za kamerou.

S pokračováním Připoutejte se, prosím! 2 (1982) nemělo trio ZAZ autorsky nic společného a Leslie Nielsen v něm nehrál. Celá čtveřice totiž tou dobou natáčela televizní seriál Police Squad! U nás nikdy neuvedená šestidílná série parodovala rutinérské policejní seriály a přivedla na svět poručíka Franka Drebina. Zpětně je velice udivující, že seriál nebyl úspěšný. Rozdíl mezi ním a pozdější filmovou trilogií s Drebinem je, že Police Squad! paroduje více neohrabanou televizní formu vyprávění a  nezúčastněnou rutinu herců než vnitřní klišé žánru. Nejadresněji prý mířil na seriál s Lee Marvinem M Squad (1957-1960). Dobře známé situace, kdy si postavy v dlouhých polopatických dialozích cosi sdělují a herci při tom nevědí co s rukama, zde vedou k destrukci rozmanitých rekvizit nešikovným Drebinem a rozpačité snaze tyto incidenty přejít, jako by byly součástí hry. Leslie Nielsen zde hraje spíš nešikovného herce v mizerném seriálu z policejního oddílu, než nešikovného policistu jako v pozdějších filmech. Přesto jde o stejný princip humoru a pokud můžete, rozhodně seriál vyhledejte.

Bláznivá střela

 Přestože se forma seriálu neosvědčila, sama postava Franka Drebina byla i díky Lesliemu Nielsenovi natolik životaschopná, aby se kolem ní dal vystavět film. Bláznivá střela (1988) a její dvě pokračování (1990 a 1993) patří do zlatého fondu filmové parodie a v tradici Připoutejte se, prosím! sází na často doslovně přetočené scény z rozmanitých filmových hitů, postavené na hlavu třaskavou pointou, "nežádoucím" dějem ve druhém plánu nebo vizualizací metafor z dialogů. Víc a víc prostoru dostává také čistý situační humor, který by obstál i v neparodické komedii a třeba destrukci strojené vznešenosti oscarového ceremoniálu z třetího dílu považuju za jednu z nejvtipnějších sekvencí amerického filmu 90. let.

Kéž by se Leslie Nielsen vždy držel clouseauovských vážných úmyslů Franka Drebina a všechny ty šílenosti prováděl s kamennou tváří. Bohužel hazardoval s přízní publika a každou Bláznivou střelu nebo Utopence na útěku (jehož v roce 1998 režíroval dlouholetý gagman ZAZ Pat Proft) vyvážil nejméně jedním upitvořeným Panem Magorem (1997) či 2001: Vesmírnou prdou (2000). Dobrá místa má jistě i Agent WC 40 (1996) a kapitolou pro sebe jsou rozporně hodnocené Drákuloviny (1995).

Přesto se Leslieho kredit časem snižoval a relativně příznivé reakce na jeho pidirole v novodobých parodiích jako Suprhrdina (2007) nebo Spanish movie (2009) lze vysvětlit spíš jejich celkově slabou úrovní, mezi níž je "jednooký" Leslie králem. Jistou pozornost si podle mě zasluhuje jeho poslední spolupráce s Davidem Zuckerem Bláznivá střela: Amerika v ohrožení (2008), o které jsem blíže referoval v samostatném článku.

Tak pravil Martin Pomothy

Na stránkách Českého rozhlasu byl objeven přepis rozhovoru, který otec zakladatel ČSFD Martin Pomothy alias POMO 11.10.2010 poskytl reportéru Janu Richterovi. Rozhovor vyvolal jisté šibeniční veselí a spršku jízlivosti v ČSFD diskusi, ale protože tam pravděpodobně zavítá zanedbatelná jedna promile všech uživatelů ČSFD a rozhovor byl navíc veden v angličtině, nebude od věci zveřejnit jeho český překlad. Originál si můžete poslechnout nebo přečíst ZDE, následuje můj překlad, který vynechal koktání a zaměřil se na informace. POMO si osvojil ptydepe politiků a diplomatů, ale i přes zjevnou snahu hodně mluvit a mnoho neříkat rozhovor obsahuje zajímavá místa. Některá z nich se právem dotkla slovenských uživatelů ČSFD a jiná namíchla všechny, kdo se snaží vlastními silami databázi zlepšovat s nadějí, že současná stagnace nebude trvat věčně. Základní pocit, který jsem z rozhovoru získal, je, že POMOvou ambicí zůstává s ničím výrazně nehýbat. Posuďte sami:

MARTIN POMOTHY, ZAKLADATEL NEJVĚTŠÍCH TUZEMSKÝCH FILMOVÝCH STRÁNEK

Po svém založení v roce 2001 vyvolala Česko-Slovenská filmová databáze alias ČSFD masivní zájem českých a slovenských uživatelů. Největší databáze svého druhu se blíží ke čtvrt milionu profilů filmů, televizních seriálů, herců, režisérů a tak dále. Kolem stránek se rozrostla obrovská komunita více než 220.000 uživatelů. V dnešním vydání pořadu Jeden na jednoho zpovídáme Martina Pomothyho, tvůrce a správce databáze.

 

"Sám jsem se vždycky zajímal jak o filmy, tak o názory druhých na ně. Když mi bylo osm let, kreslil jsem si na papíry sloupečky se jmény filmů a přidával k nim hodnocení svých přátel a rodiny. Vždy mě zajímalo, kdo z nich který film nejlépe hodnotí. Už to byly počátky mého nápadu."

Před dvěma lety, kdy měla ČSFD kolem 80.000 uživatelů, jste říkal, že zůstává vaším koníčkem a není prací na plný úvazek. Dnes má přes 220.000 uživatelů - je to stále jen koníček? 

"Pořád je a doufám, že vždy bude. Momentálně se poohlížím po jiných způsobech obchodu mimo oblast filmů, protože chci, aby ČSFD zůstala jen mým koníčkem. Proto jsem se snažil uplatnit například v oblasti nemovitostí a podobně."

Co bylo podle vás klíčem k úspěchu databáze? Čím se stala tak populární?
 

"Myslím, že lidé vidí a cítí, že ČSFD není komerční projekt vedený nějakou velkou společností, která se na něm snaží vydělat. Vidí, že to nedělám jen pro sebe, ale pro mnoho lidí, kteří tam píšou komentáře a zakládají si profily. Cítíte z toho ducha filmového fandovství. Není to jen tabulka s informacemi o filmech."

Dát uživatelům možnost psát vlastní filmové recenze je jistě velké lákadlo. Na druhé straně máte asi obavy o kvalitu toho, co píší, že?

"Samozřejmě. Kvalita informací je pro ČSFD prvořadá. Ale máme na to systém, víte? Kdokoli nemůže psát cokoli. Systém uživatelských práv, kdy konkrétní člověk může psát tohle, ale ne něco jiného má svou strukturu; zaručuje, že když někdo napíše nesprávnou informaci, někdo jiný to zjistí a okamžitě ji smaže."

Myslíte, že část úspěchu přinesly také všechny funkce, které ČSFD nabízí? Lidé si mohou za poplatek půjčit a stáhnout filmy, mohou si sestavovat vlastní personalizace databáze. Byla by ČSFD stejně úspěšná i bez těchto vlastností? 

"Jsou tam i takové funkce, ale nejsou jádrem databáze. Jejím srdcem je sdružování lidí, kteří milují filmy, možnost o nich mluvit, hodnotit je, budovat si vlastní profily a říkat na nich ostatním, jaké filmy se jim líbí, jaké mají doma, jaký film chtějí letos vidět a tak dále. Všechno je to o komunitě a tyto funkce jako stahování filmů nebo koupě DVD na ČSFD jsou, ale nejsou jejím srdcem."

Narozdíl od některých jiných databází, ČSFD neposkytuje některé detailní informace, zejména osoby a obsazení a seznam členů štábu. Myslíte, že je to problém?

"Některé chybějící věci plánujeme zařadit, ale nechceme je tam všechny. To není naší prioritou. Řadu z nich nepotřebujeme k tomu být dobrou a úspěšnou databází. Spousta těch informací má smysl jen pro odborníky a my jsme spíš fandové, normální lidi, kteří chtějí vědt, které filmy vysílané v televizi jsou dobré a které ne. To je hlavní cíl."

Jistě, ale lidé se třeba nemohou dozvědět, kdo je autorem často zajímavé hudby ve filmu. Myslíte, že to je něco, co databázi chybí? 

"Ano a také to bude přidáno. Vlastně už to tam mělo být, ale zatím k tomu nedošlo."

Jste původem Slovák. Je to důvod, proč je databáze česko-slovenská? 

"To je, oč tu běží. Myslím, že přesně tak to je. Jsem Slovák, žil jsem tam do dvaadvaceti, než jsem přišel do Prahy, kde se cítím doma. V Praze se mi líbí. Ale stále mám na Slovensku rodinu, i tam jsou filmoví fanoušci - ne tolik jako v Česku, ale přesto - řekl jsem si, proč ne? Znám lidi v tamějším filmovém průmyslu, distributory, znám tamější trh, proč ho tedy nepřipojit?"

Víte, kolik Čechů používá vaše stránky v porovnání se Slováky?
 

"Asi 15% uživatelů je ze Slovenska. Když si uvědomíte, že Čechů je asi deset milionů a Slováků pět milionů, je na Slovensku mnohem méně filmových fanoušků než v Česku. Myslím, že to je smutné. Slováky filmy tolik nezajímají."

Čím si to vysvětlujete? 

"Národní povahou. Je to místem kde žijete a jaké máte postoje. Vše je to věc mentality."

Uvažovali jste někdy o anglické mutaci ČSFD?
 

"Promiňte, ale o svých plánech nemluvím."

Ale myslíte, že má na trhu místo taková databáze, specializující se na české a slovenské filmy? 

"No, zatím žádná taková neexistuje."

ČSFD má několik konkurentů - FDb, České filmové nebe - zvažoval jste někdy možnost sloučení?
 

"V žádném případě. Vedlo by to ke snížení kvality ČSFD."

Ocitl jste se někdy pod tlakem distributorů nebo filmových producentů, abyste zahrnul nebo vypustil některé informace o jejich filmech? Obracejí se na vás s takovými požadavky?
 

"Ne. To se mi stalo jen na Slovensku, když jsem byl šéfredaktorem časopisu Blokbaster. V Česku se to stát nemůže; zdejší lidé jsou tolerantnější, demokratičtější a přemýšlivější."

Řada lidí přichází na vaše stránky za informacemi, co se hraje v kinech. Máte profesionální reportéry a recenzenty?

"Nemáme, ani to neplánujeme. Chceme jít jinou cestou. Skoro každý zpravodajský portál má profesionální recenzenty, kteří píší dlouhé recenze, chodí na premiéry a zpovídají hvězdy. Na ČSFD jsme je nikdy neměli a je to pořád populární stránka, takže k čemu by nám byli? Jdeme jinou cestou, která se líbí jak nám, tak i mnoha dalším lidem."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Případné zájemce, prahnoucí po informacích o hlemýždích posunech databáze a žabomyších válkách mezi uživateli odkážu na cenný a často velmi vtipný každoměsíční report, který uživatel Djkoma zveřejňuje na svém blogu.

Rozhovor Elaine May s Walterem Matthau

Elaine May

Dnes jsem v hlubinách internetu objevil roztomilý fragment - vtipný krátký rozhovor s hercem Walterem Matthau (1920-2000), který překvapivě vedla dramatička, režisérka a Walterova dvojnásobná filmová partnerka Elaine May (1932). Rozhovor vyšel v časopise New Yorker v listopadu 1996 jako součást propagace Walterova filmu Ještě na to máme. Walter a Elaine spolu hráli v jejím autorském filmu Nový list (1971), jedné z nejvtipnějších komedií, jaké jsem kdy viděl, a v jedné z povídek Neila Simona ve filmu Apartmá v Kalifornii (1978). Vzhledem k příbuznosti jejich humoru, která je znát i z rozhovoru, je škoda, že k další spolupráci nedošlo. Originální přepis rozhovoru v angličtině si můžete přečíst zde, následuje můj překlad.

 

"ŠEPOTY A VÝKŘIKY, interview Elaine May s Walterem Matthau, milovanou hvězdou nového filmu Herba Gardnera Ještě na to máme, která odhalila svá nejtemnější tajemství a nejniternější já s cílem zvýšit filmu návštěvnost.

EM: S Jackem Lemmonem jste často přirovnáváni k dvojici Tracy a Hepburnová. Který z vás je podle tebe Tracy?

WM: Já jsem Hepburnová a Lemmon je Tracy. Vlastně, když jsem se ptal Jacka, řekl mi, že vždycky myslel, že Hepburnová je on a já jsem Tracy. Řekl bych, že ani Tracy si nebyl jistý.

EM: V Ještě na to máme hraješ bláznivého starého židovského socialistu a, shodou okolností, jsi bláznivý starý židovský socialista...

WM: Nejsem socialista. Jsem vegetarián. Nicméně, někteří z mých nejlepších přátel jsou blázniví staří židovští socialisté.

EM: Když řeknu, že Sophia Loren, tvá nedávná filmová partnerka, řekla: "Kdyby jen Walter Matthau nebyl ženatý...," jak myslíš, že ta věta pokračovala?

WM: "...měla bych pro jeho ženu větší pochopení."

Walter Matthau

EM: Řekni mi o sobě něco šokujícícho, cos ještě nikdy nikomu neřekl. Nemusí to být pravda, jen ať je to šokující.

WM: Před mnoha lety mi matka prozradila, že jsme ve skutečnosti Irové. Ale protože jsme žili v sousedství samých židů, vypadali jsme jako oni a měli jsme židovský přízvuk, můj otec cítil, že bude snazší nechat lidi myslet si, co chtějí. V té době jsme se jmenovali McMatthauovi, ale čím víc se můj otec zaplétal s tamní synagogou (později se stal rabínem), začalo ho to Mc znervózňovat a vzdal se ho.

EM: Zkusil jsi někdy ilegální drogy?

WM: Ano. Ale nešlukoval jsem.

EM: Dřív sis stěžoval, žes nikdy nepracoval ani se svou ženou Carol, krásnou a talentovanou herečkou, ani se svým synem Charliem, talentovaným režisérem. Změnilo se to?

WM: Změnilo. Snížil jsem svou cenu na polovinu a Charlie mě téměř okamžitě obsadil.

EM: Do filmu Luční harfa. Nedávno jsem četla, že jsi jednou sám režíroval film. O čem chtěl Gangsterský příběh být?

WM: O nebi.

EM: Je nějaká otázka, kterou bys chtěl zodpovědět a já ji nepoložila?

WM: Ano. Jsem hercem padesát let; zeptej se mě, kde všechny ty roky jsou.

EM: Jsi hercem padesát let. Kde všechny ty roky jsou?

WM: Nechtěj to vědět."

Bad Dads - pocta filmům Wese Andersona

 30. října proběhne v nově otevřené výstavní síni Lopo Gallery v San Franciscu zvláštní halloweenská party - vernisáž výstavy s tajuplným názvem Bad Dads (Špatní tátové). Tématem vystavených prací jsou filmy Wese Andersona, režiséra osobitých melancholických komedií Grázlové (1996), Rushmore (1998), Taková zvláštní rodinka (2001), Život pod vodou (2004), Darjeeling s ručením omezeným (2007) a naposled Fantastický pan Lišák (2009). Společnost Spokeart, která výstavu pořádá, oslovila více než 60 umělců, aby výtvarnou formou, jakou si sami zvolí, vyjádřili svůj vztah k těmto imaginativním filmům. Mezi autory prací jsou tvůrci speciálních festivalových plakátů, comicsů, deníkoví karikaturisté, ilustrátoři fantasy románů i designéři hraček. Níže vidíte ukázky některých prací s odkazy na blogy a další portfolia vybraných autorů.

Max Dalton - Taková zvláštní rodinka

 Blog Maxe Daltona

Kevin Tong - Rushmore

 Blog Kevina Tonga

Greg Gossel - Život pod vodou

 Blog Grega Gossela

Ibrahem Youssef - Grázlové/Taková zvláštní rodinka

  Blog Ibraheema Youssefa

Tim Doyle - Rushmore

 Portfolio Tima Doylea

Dave Greco - Taková zvláštní rodinka

 Blog Davea Greca

Oficiální stránky Spokeartu

Stránky Spokeartu na Facebooku

Rushmore Academy - fanouškovská stránka Wese Andersona

Neviňátka

Někdy počátkem osmdesátých let usedl režisér Jack Clayton ke svému obvyklému stolu v restauraci. Než si stačil objednat, číšník mu předal obálku od "neznámého hosta". Jack vyňal z obálky lístek, na kterém stálo: "Neviňátka jsou nejlepší britský film od doby, kdy Hitchcock přesídlil do Ameriky. Váš Francois Truffaut" Film, který se novovlnnému Francouzovi tolik líbil, natočil Clayton už v roce 1961 a je tak dobrý, že se o něm rád rozepíšu, přestože to není ani náznakem komedie. Neviňátka (The Innocents) jsou totiž gotický horror.

Horrory nejsou tak docela předmětem mého zájmu; dívám se na ně sporadicky a na základě náhodného výběru. Často jsem zklamán jejich popisností a mlácením prázdné slámy, stejně často mile překvapen; to když se za hororovým rámcem skrývá třeba černá komedie, chytrá detektivka nebo - jako v tomto případě - psychologické drama. Film vychází z románu Henryho Jamese (1843-1916) Utažení šroubu. Kniha, kterou jsem bohužel nečetl, patří zdánlivě k žánru, lakonicky nazývanému ghost story. Tak byla napsána, vydána i čtena. Ovšem jak kým. Už po prvním vydání v roce 1898 totiž román vyvolal vlnu protichůdných interpretací. Sporná otázka je v určení přesné povahy zla, které je motorem příběhu. Claytonovu adaptaci lze také vykládat minimálně dvěma způsoby a protože se to zřejmě neobejde bez spoilerů, ty, kteří  jsou na ně hákliví a film dosud neviděli, na ně včas upozorním.

Vnější příběh není sám o sobě neobvyklý. Staropanenská slečna Giddensová (Deborah Kerr) přijala práci vychovatelky Flory a Milese, osiřelých svěřenců zaneprázdněného diplomata (Michael Redgrave). Přijímací pohovor s jejich sebestředným strýcem a poručníkem slečně napoví, že dohled nad dětmi a jejich výchova bude záviset zcela na ní. Tréma z odpovědnosti částečně opadne po příjezdu na rozlehlé sídlo. Guvernantku vítá srdečná hospodyně paní Groseová (Megs Jenkins) a malá Flora. I pozdější seznámení s jejím bratrem Milesem, který byl čerstvě vyloučen ze školy, zanechá ve slečně Giddensové příznivější dojem, než v jaký doufala. Ano, tyhle děti dokáže mít ráda a nahradit jim rodiče, jak jen toho bude schopna.

Jenže jak by řekl G.B.Shaw, i nejšťastnější hodinka má jen šedesát minut. Nad jasnou oblohou se brzy smrkne. Nová paní domu začne vídat tajemné vzdálené postavy, slyší hlasy a zneklidňuje ji i podivná změna v chování dětí. Dozvídá se útržkovité informace o dvou bývalých zaměstnancích - své předchůdkyni slečně Jesselové a zahradníku Quintovi. Děti byly na oba silně citově fixované, často o nich mluví a paní Groseová nechce prozradit okolnosti jejich odchodu. Právě tady se komorní melodrama stává horrorem, právě zde se láme do různých výkladů a právě teď požádám spoilerobijce, kteří dosud film neviděli, aby ve vlastním zájmu přeskočili následující odstavce. Prozrazují část děje, která by neměla být předem známa a jeho možnou interpretaci.

SPOILERY

Slečna Giddensová tedy vidí duchy Quinta a Jesselové; ostatní je buď nevidí, nebo to z nějakého důvodu popírají. Celý film je ovšem vyprávěný ze subjektivního pohledu guvernantky. Je to ona, jejímž prostřednictvím se seznamujeme s novým prostředím, ostatními postavami, s kým sdílíme úzkost z možného selhání a s kým také prožíváme následné nevysvětlitelné situace. Je ale slečna Giddensová spolehlivý vypravěč? Její děsivá teorie, že duchové zemřelých zaměstnanců domu zneužívají děti jako média, může být v kontextu žánru správná, nebo také může znamenat jen její vlastní pomatení mysli. Zjednodušeně řečeno, děti jsou buď posedlé zlými duchy, což je strašidelné. Nebo je vychovatelka psychicky labilní, přirozeným dětským hrám a tajnůstkářství přikládá  z vlastní nezkušenosti s mateřstvím démonický význam a čím dál hysteričtějším obviňováním je sama dohání k šílenství. To je, jak uznáte, také strašidelné. Film si dává nesmírně záležet na tom, aby byly neustále ve hře obě varianty a v případě té druhé dává možnost domýšlet, PROČ se slečna Giddensová vyšinula a proč se to projevuje právě tímto způsobem. 

Jamesův román je trojnásobným příběhem v příběhu. Bezejmenný vypravěč poslouchá svého přítele, jak čte z rukopisu slečny Giddensové, kterou kdysi znal a teď je mrtvá. Stojí za zmínku, že v knize je guvernantka mladá dívka v rozpuku; ve filmu ji hraje tehdy čtyřicetiletá Deborah Kerr a význam se tím posouvá. Pokud připustíme, že celá duchařská záhada je výplodem vychovatelčiny fantazie, příčina v knize bude jiná než ve filmu. Zastánci freudovských výkladů věcí soudili, že nezkušená dívka - hrdinka knihy - je deformována bigotní katolickou výchovou a tento vliv přenáší na děti poté, co se dozví, že slečna Jesselová a pan Quint byli milenci.

Miles, jak ho slečna v knize i ve filmu vnímá, se chová na svůj věk velmi dospěle. Racionální příčinou předčasného dospění může být prostý fakt, že je zvyklý vyrůstat bez otce, dále vzor v machistickém Quintovi i spartánská výchova v internátní škole. Filmová sečna Giddensová se také modlí, ale především je to stárnoucí bezdětná žena, o jejíž minulosti nic nevíme, její traumata z případných partnerských vztahů nebo jejich neexistence neznáme a zatímco v první polovině filmu s ní přirozeně sympatizujeme, dřív nebo později se může sama jevit jako původce nevědomého zla. Miles je pro ni symbolem mužského plemene, k němuž nikdy nenašla cestu, Flora děsivě tvárnou a sugestibilní holčičkou, jakou možná kdysi byla sama guvernantka. Vidět děti jako otisky dospělých vzorů, které přitom chápe jako nesprávné, v ní možná vyvolává vlastní traumatické vzpomínky. Scény, kdy oba s křikem nutí k "přiznání pravdy" a zajišťuje pro to podmínky - zahání zoufalé děti do pomyslného rohu, odkud není úniku - této řekněme psychoanalytické interpretaci silně nahrávají.

Za pozornost stojí například i kostýmy Deborah Kerr, přesněji jejich nikoli náhodné proměny v průběhu filmu. Na své nové působiště dorazí v ozdobných bílých šatech s nabíranou sukní, ale jak se domestikuje a  sílí v ní strašlivé podezření, její kostýmy mají čím dál tmavší barvu a jednodušší střih. Víc a víc se podobají přízraku slečny Jesselové, smutné postavě v černém, její předchůdkyni. Působivost filmu a fakt, že ho dlouho nedostanete z hlavy, má podle mě na svědomí právě tento "vnitřní děj", který každý vnímá spíše podprahově, každý ho interpretuje trochu jinak a nikdo se vlastně nedočká jednoznačného ujištění, která z možných teorií je správná.

KONEC ČÁSTI SE SPOILERY

Jack Clayton četl román Utažení šroubu v deseti letech a příběh osiřelých dětí, které utíkají do imaginárního světa a možná se ocitají v moci temných sil byl pro něj jistě velmi osobní. Sám vyrůstal bez otce, nikdy nechodil do školy, stěhoval se z místa na místo ve společnosti zvířecích mazlíčků a chův. Když měl tedy po vcelku stabilní kariéře producenta (například filmů Johna Hustona Moulin Rouge nebo Bílá velryba) a po celosvětovém úspěchu režijního debutu Místo nahoře (1959) možnost sám si zvolit látku, sáhl právě po románu Henryho Jamese. Považoval příběh za výzvu z technického i vypravěčského hlediska.

Z výrobního pohledu je to vlastně komorní drama pro tři dospělé herce, dvě děti a dva přeludy, odehrává se skoro celé na jednom venkovském panství a žánr strašidelné historky zdánlivě také svědčí spíš o produkčně nenáročné oddechové látce. Jack Clayton si byl ale vědom jak víceznačnosti knihy, kterou si přál na plátně zachovat, tak i rizika, že publikum v éře monstrhororů nějakou duchařinou nemusí oslovit. Obavy byly zbytečné, Neviňátka považovaly za jeho nejlepší film i takové kapacity jako William Wyler, Karel Reisz nebo už citovaný Francois Truffaut, a také - pokud na to dáte - různé žánrové žebříčky obliby, sestavované diváky i filmovými publicisty. Clayton především nepodcenil přípravu a podle hesla "chceš-li být nejlepší, spoj se s nejlepšími" se obklopil schopnými lidmi.

Kameraman Freddie Francis byl od začátku jasnou volbou. Nasnímal už Místo nahoře a navíc byl uznávanou stálicí v oblasti horrorů a thrillerů (později i jako režisér). Černobílá širokoúhlá kamera často snímá děj v několika plánech, dokonale vystihuje genia loci a dojem přítomnosti duchů v domě skvěle navozuje i tehdy, kdy je film neukazuje. O něco problematičtější bylo najít vhodného scenáristu a fakt, že v titulcích je jich hned několik, stál za zjištění podrobností.

Johnu Claytonovi velice záleželo na tom, aby diváci celou dobu pochybovali, zda je správná "nadpřirozená" nebo "rozumná" interpretace děje a aby měli možnost vlastní volby. Hledal tedy autora, který je schopen příběh zpracovat právě takto dvojznačně. Studio 20th Century Fox mu vnucovalo Williama Archibalda, na jehož divadelní adaptaci Jamesova románu mělo opci. Claytonovi se jeho verze nelíbila a s výjimkou Michaela Redgravea, který hrál ve hře stejně jako zde roli strýce (poté, co se režisér nedohodl s osloveným Carym Grantem), z ní zřejmě nezůstal kámen na kameni. Archibald je sice v titulcích uveden jako scenárista, ale podle Claytonových pamětí šlo jen o nutný ústupek profesním odborům a studiu. Zvažovaným autorem scénáře byl dále například Harold Pinter nebo John Mortimer. Ten je sice také uveden v titulcích, ale na filmu pracoval jen tři týdny, než byl odvolán k jinému projektu. Podle Claytona je výsledný film z 90% realizován podle zcela nové verze scénáře, kterou napsal Truman Capote.

Jak jsem se dočetl, v románu Henryho Jamese Utažení šroubu je slečně Giddensové 20 let. Konvence jeho adaptací nicméně velela obsadit starší herečku z podobných důvodů, z jakých se takto nakládá třeba s Sherlockem Holmesem - v předloze je příběh vyprávěn a interpretován s odstupem let zkušenou Giddensovou a film se tak elegantně vyhýbá únavným flashbackům, zpřítomňuje děj a předchází riziku, že se mladice bude publiku jevit jako naivní husa. Rok před tehdy čtyřicetiletou  Deborah Kerr hrála tuto postavu v televizní adaptaci čtyřiačtyřicetiletá Ingrid Bergman. Deborah byla sice součástí zadání studia, nikoli volbou režiséra, Clayton s ní byl nicméně zcela spokojen. Podle jejích vzpomínek se velmi rychle shodli, že bude  v roli guvernantky "chodkyní po provaze, nataženém mezi rozumem a šílenstvím". Znamenitý herecký výkon, ve společných scénách s Deborah Kerr zcela rovnocenný, podal představitel Milese Martin Stephens. Jeho vážná tvář a dospělé vystupování diváky zneklidňovaly už o rok dřív ve sci-fi Městečko prokletých.

Věc, která mi nedala spát, je původ písně O Willow Waly - přestože jsem film nikdy dřív neviděl, zažil jsem nutkavý pocit déja vu, jakmile jsem ten sténavý nápěv zaslechl. Píseň v podání dětského hlásku, který později identifikujeme jako Floru, si můžete vyslechnout níže. Zazní už před úvodními titulky a v jejich průběhu. Že bude mít v strašidelném ději svůj zvláštní význam, naznačuje už to, že v její prospěch utichly i obvyklé fanfáry, doprovázející logo studia 20th Century Fox. Po krátkém googlení se ukázalo, že text této povědomé písně je sice původní (napsal ho filmový kritik a pozdější scenárista Goldfingera Paul Dehn), ale melodie je opravdu převzatá. Prapůvodně je založená na dávné lidové písni a její filmová podoba navazuje na aranžmá Benjamina Brittena, který na motivy Utažení šroubu složil operu.

   

Pro úplnost jen dodám, že Utažení šroubu bylo filmově či televizně zpracováno přibližně dvacetkrát a bezprostředně k Neviňátkům se váže prequel Noční příchozí (1972), s kterým ale Jack Clayton ani nikdo jiný z tvůrčího okruhu nebo obsazení Neviňátek neměl autorsky ani produkčně nic společného.

MODRÁ KREV: 90%

Originální název: The Innocents

Režie: Jack Clayton, Scénář: Truman Capote, John Mortimer, (William Archibald) podle románu Henryho Jamese The Turn of the Screw

Hrají: Deborah Kerr (slečna Giddensová), Martin Stephens (Miles), Pamela Franklin (Flora), Megs Jenkins (paní Groseová), Michael Redgrave (strýček), Peter Wyngarde (Quint), Clytie Jessop (slečna Jesselová)

Odešel sir Norman Wisdom

4. října zemřel ve věku 95 let britský komik Norman Wisdom.

Hrdina přibližně sedmdesáti filmových komedií náležel v pomyslné pyramidě britského humoru ke spodní části. Základně, přijatelné pro nejširší spektrum publika, od negramotného přístavního dělníka po členy královské rodiny. Jeho komedie nebyly dravé, odvážné, originální ani uštěpačné. Šlo o přímočaré příběhy nepraktického malého člověka v tvídové čepici s ohrnutým kšiltem a zoufale nepadnoucím sáčku, který má skromné ambice udržet si zaměstnání, pomoci člověku v nouzi nebo získat dívku svého srdce a vnější okolnosti mu kladou přes cestu jednu překážku za druhou. Také vám to někoho připomíná? Ano, Wisdom nepochybně navazoval na Chaplinova Tuláka, jako mnoho jiných komiků. V každém případě úspěšněji než většina z nich. Sám narcistní Chaplin ho nazval svým "oblíbeným klaunem" a připustil, že Wisdoma chápe jako konkurenta srovnatelné úrovně. 

To srovnání není od věci. Wisdom prožil dětství a mládí právě toho "chaplinovského" druhu, v kterém si tolik libují sentimentální životopisci. Dá se předpokládat, že si v nejednom nekrologu přečtete o "synovi chudého šoféra a švadleny, který se přes rozvod rodičů a fakt, že neměl ani boty, vypracoval přes podřadné profese až k závratné kariéře a titulu Rytíře Britského Impéria". Je to klišé, ale je to pravda. To, že si Norman vyzkoušel většinu dělnických profesí, které pak sehrál ve filmech; to, že jeho spontánní popularitě v 50. a 60. letech se mohl vyrovnat málokterý krajan a nakonec i to, že v roce 2000 královna Alžběta II. obřadně pozvedla meč a tehdy pětaosmdesátiletého komika učinila sirem Normanem. Jeho fanoušci se dodnes přou, zda Wisdomovo zakopnutí při této ceremonii přičítat jeho věku, anebo snaze shodit patetickou situaci a dopřát spoluobčanům pohled na rozesmátou královnu.

U nás je Norman Wisdom známý zejména svým vůbec nejúspěšnějším filmem Zásah v pravou chvíli (1963), jednou ze čtyř komedií, kde hrál postavu jménem Norman Pitkin. Poté, co spolkne zlaté hodinky svého šéfa pana Grimsdalea (Edward Chapman), aby je uchránil před lupiči, dostane se do nemocnice a v sérii groteskně přemrštěných gagů a mimo jiné v přestrojení za zdravotní sestru udělá z ctihodného ústavu naprostý blázinec. Pitkin a jeho otcovský šéf Grimsdale se objevili ještě ve filmech The Square Peg  (1959) a The Early Bird (1963). Samotný Pitkin dále ve filmu Na obchůzce (1962). Za zmínku možná stojí i film Stalo se v Southportu (1969), který bezděky rozpoutal vlnu stále košilatějších britských komedií, jaké se točily v průběhu sedmdesátých let a inspirovaly dodnes trvající vlnu více či méně vulgárních amerických lechtivých komedií.

Oficiální stránky Normana Wisdoma

  

Zemřel herec Tony Curtis

Tony Curtis

V noci z 29. na 30. září zemřel  na srdeční selhání ve věku 85 let herec Tony Curtis, hvězda filmů Někdo to rád horké a Operace Spodnička.

Curtis, vlastním jménem Bernard Schwartz, se narodil 3. června 1925 v newyorském Bronxu židovským imigrantům z Maďarska. Během druhé světové války sloužil u námořnictva. Byl šestkrát ženatý, zplodil šest dětí. Jeho dcera z prvního manželství s herečkou Janet Leigh - Jamie Lee Curtis - se později také stala uznávanou herečkou. Úspěchy zaznamenal také ve výtvarném umění. Od roku 2006 byl upoután na invalidní vozík.

Jako herec se prosadil v 50. letech a zprvu byl chápán jako jeden z nástupců Caryho Granta. Sám se k němu vždy hlásil jako ke svému idolu a na vrcholu kariéry se po jeho boku objevil v komedii Blakea Edwardse Operace Spodnička (1959) jako fikaný zásobovač válečné ponorky seržant Holden. Ve stejném roce Grantovi složil svéráznou poklonu ve Wilderově kasaštyku Někdo to rád horké. Jako hudebník Joe, vydávající se na útěku před mafií kromě saxofonistky Josefíny také za dědice společnosti Shell, napodobil Grantovy screwballové kreace z filmů Leopardí žena a Monkey Business.

Postupně se ale vyprofiloval poněkud odlišně. Jeho oborem se stali rozverní dandyové se sklony k recesi a provokaci autorit. Zatímco Cary Grant zosobňoval v Curtisově éře rezervovaného stárnoucího gentlemana, s uličnickým Tonym se snáze ztotožňovaly mladší ročníky. Taková image vydrží jen do jistého věku, ale Curtisovi vystačila na celé dvě dekády. Kromě obou jmenovaných filmů je u nás poměrně známý i z další Edwardsovy komedie Velké závody (1965), kde se znovu sešel s Jackem Lemmonem. Mezi řadou převážně romantických a situačních komedií nestejných kvalit sehrál i několik atypických rolí v jiných žánrech. K nejvýznamnějším patří zkorumpovaný novinář Sidney Falco v satiře Sladká vůně úspěchu (1957) a rasistický vězeň-uprchlík John Joker Jackson v humanistickém dramatu Útěk v řetězech (1958). Sám za svůj nejlepší herecký výkon považoval úlohu schizofrenika Alberta v krimi Bostonský případ (1968).

Podobně jako jiné hvězdy starého Hollywoodu v 70. letech přesídlil do televize. Natáčel v ní dobrodružné a kriminální seriály a stal se oblíbeným hostem nejrůznějších zábavných talk show."Troufám si tvrdit, že každý den v týdnu někde na světě běží v televizi aspoň jeden ze 122 filmů, které jsem natočil," prohlásil pyšně v jednom z posledních interview. Přestože neměl vždy šťastnou ruku při výběru rolí a žádný z jeho filmů posledních třiceti let nelze považovat za mimořádný, nezahořkl a nikdy neztratil kontakt s diváky. Na četných besedách milionkrát odpověděl, jestli to rád horké, milionkrát popřel své autorství výroku, že "líbat Marilyn Monroe bylo jako líbat Hitlera" a pohotově reagoval i na trochu nejapný dotaz, jaký epitaf si dá vyrýt na náhrobek.: "Nikdo není dokonalý."

Bláznivá střela: Amerika v ohrožení

4. červenec. Leslie Nielsen vypráví vnoučátkům pohádku o politicky angažovaném dokumentaristovi Michaelu Maloneovi, který nenáviděl Den Nezávislosti. Pro vytoužený úspěch a laciné pozlátko odborných filmových cen se neváhal spojit ani s muslimskými teroristy, aniž přemýšlel o jejich skutečných úmyslech. Teprve po zjevení Johna F. Kennedyho, generála Pattona, George Washingtona a jistého country zpěváka prohlédl a docenil konzervativní hodnoty, které USA tímto velkým dnem slaví... Charles Dickens by byl jistě překvapen, jak kuriózním způsobem lze uchopit jeho Vánoční koledu.

Viděl jsem většinu parodií, na kterých se podílel David Zucker, jeho bratr Jerry, stálí spolupracovníci Jim Abrahams a Pat Proft a zástupy jejich epigonů. Byly mezi nimi lepší, horší, skvělé i příšerné. Mírně provokativní. Infantilní. Absurdní. K zbláznění vtipné. K uzoufání trapné. O žádné z nich bych ale neřekl, že je opravdu kontroverzní. Dokud David Zucker pod pláštíkem jedné z nich nenatočil politickou agitku.

"Tento film může být urážlivý pro malé děti, mladé lidi, staré lidi, lidi středního věku, některé pravicově orientované lidi, všechny levičáky, teroristy, pacifisty, válečné štváče, rybáře, křesťany, židy, muslimy, ateisty, agnostiky (i když jim byste to museli dokázat), pro členy organizace ACLU, liberály, konzervativce, neo-cons, ex-cons, budoucí cons, republikány, demokraty, knihovníky, barevné lidi, bezbarvé lidi, anglicky hovořící, pro lidi anglicky nehovořící, pro lidi nehovořící vůbec, muže, ženy, tedy spíše pro ženy a pro profesory NY league. Američtí domorodci by měli být v pohodě." (varování českého distributora)

Parodický debut trojice Zucker-Abrahams-Zucker Kentucky Fried Movie (1977) ještě režíroval John Landis. Film, který jsem neviděl, je kompilátem několika dějově neprovázaných parodií a předchází ho pověst průkopníka politicky nekorektní srandy v americkém filmu. Právě takové, jakou se vyznačovaly kousky jako Připoutejte se, prosím! (1980) nebo série Bláznivých střel (1988-1994). Poslední Zuckerovy filmy mají shodou okolností také v názvu "movie". Scary Movie 3 a 4 jsou ale v nejlepším případě unavenou rutinou, projevem ohnutého hřbetu a smutným koncem filmového trendu, který David Zucker kdysi spoluvytvářel. Konvenční a stereotypní série citací z populárních filmů, opepřená pády, křikem a šťavnatými oplzlostmi v podání hýkajících teenagerů a hvězd z výprodeje. Součást mainstreamu v nejhorším myslitelném smyslu slova. Po všech těchto zakázkách přišel opět s autorským projektem, určeným jinému publiku. Propagace přesto nešťastně staví na stejných principech jako půltuctu předešlých "movies" a jejich publikum se právem cítí být oklamáno. 

V traileru je k vidění tlustý chlapík nápadně podobný Michaelu Mooreovi, který cosi samolibě hřímá, cpe se hamburgerem, nevšímaje si okolí sejme několik postižených dětí a opakovaně dostane do nosu. Pro větší názornost je komentářem popisován adjektivy jako "neblaze proslulý", "totálně arogantní" a "naprosto bezradný". Nutno říct, že Michael Moore, z kterého si An American Carol otevřeně střílí, je snadný terč. Je tlustý, upocený, nevychovaný a nepochybně i zvyklý na podobné invektivy. Jenže to, čím se trailer snaží získat alespoň část teenagerského publika, tvoří nanejvýš pětinu filmu. Většina humoru je chytřejší, spoléhá na určité znalosti americké historie i současných politických souvislostí a rozhodně není parodií ve smyslu remaku scén Mooreových filmů s novými, jadrnými pointami. Je to satira, která osobu MM konfrontuje s tím, co hlásá, do všech nepříjemných důsledků, a  která při vší nadsázce poukazuje na nebezpečí bagatelizace terorismu.

Kuriózní a trochu znepokojivé je, že s přibývajícími minutami řídnou gagy typu "instruktážní video pro muslimské teroristy" nebo "zvěrstva radikálních křesťanů" a houstne zjevná snaha zcela vážně hájit ty, které Michael Moore obvykle napadá jako škůdce v kožichu jeho představ o společenských hodnotách. Ne přímo adresně. Film se například důsledně vyhýbá jakékoli narážce na George Bushe. Ale zatímco postavy z Mooreova/Maloneova tábora jsou systematicky nahlíženy z posměšné perspektivy, jeho oponenti jsou hájeni a nazíráni jako rozumní a kultivovaní lidé. V žádné jiné zdánlivě podobné parodii jsem například neviděl důstojníka americké armády pateticky proklamovat svou vlasteneckou loajalitu, aniž by byl záhy pointou usvědčen z pokrytectví nebo přinejmenším uveden do nějaké pokořující situace. Stejně jako Moore, také Zucker ukazuje a říká jen to, co se hodí do výkladní skříně jeho postoje. Fakt, že bláznivá parodie s Lesliem Nielsenem vyjadřuje jakýsi názorový postoj, který lze přijmout, odmítnout, polemizovat s ním a různě ho interpretovat, je ale sám o sobě šokující.

Co je ten film vlastně zač? Myslí ty vážné scény OPRAVDU vážně? Nebo je to jakási metaparodie? Mystifikace? Není ve skutečnosti David Zucker příznivcem a přirozeným spojencem Michaela Moorea? Zdá se, že ne. Zucker sice pochází z liberální rodiny uctívačů J.F.Kennedyho (Maloneovy i Mooreovy modly), ale sám sebe nazývá "republikánem od 11. září 2001". Režíroval několik virálních spotů, polemizujících s politikou Madeleine Albright nebo Johna Kerryho a pravděpodobně není náhoda, že premiéra tohoto filmu se odbyla v říjnu 2008, přibližně měsíc před americkými volbami prezidenta.

"Lidé jako Michael Moore jezdí do zahraničí všem vykládat, že Američané jsou nejhloupější lidé na světě. Já bych rád řekl něco o skutečné Americe. To, že Amerika je silou dobra." prohlásil David Zucker v rozhlasovém interview v roce 2006, poté, co sílu dobra a skutečnou tvář Američanů zobrazil ve filmech Scary Movie 3 a 4. Zřejmě je třeba na dlouhý seznam obětí 11. září připsat další položku.

Přes všechny rozpory film doporučuji, protože v rámci svého žánrového vymezení nabízí opravdu něco nevídaného. A pokud jsem to ještě nezmínil, spousta gagů, jakkoli s jejich "vyšším účelem" nemusíme souhlasit, se vážně povedla a současná hodnocení na filmových databázích (aktuálně 26% na ČSFD a 4,5/10 na IMDB) svědčí spíš o hněvu ze zavádějící propagace. V anglicky mluvících zemích byl film později pojmenován alternativním názvem Big Fat Important Movie (Velký tlustý důležitý biják) a česká distribuce si nehezky pohrála se zdejší popularitou Franka Drebbina a láká na Bláznivou střelu: Ameriku v ohrožení.

MODRÁ KREV: 70%

Originální název: An American Carol
Režie: David Zucker, Scénář: David Zucker, Myrna Sokoloff a Lewis Friedman
Hrají: Kevin P. Farley (Michael Malone), Leslie Nielsen (Leslie Nielsen), Jon Voight (George Washington), Kelsey Grammer (generál Patton), Chris Anglin (John F. Kennedy), Trace Adkins (Trace Adkins, anděl smrti), James Woods (Maloneův agent), Dennis Hopper (soudce) a další

Casino Royale 1967: Geneze

Stylová obálka Flemingovy knihy

13. dubna 1967: Sál londýnského kina Odeon je naplněn k prasknutí. Mnohaměsíční monstrózní publicita splnila svůj účel a publikum se nedočkavě ošívá v očekávání tolik odkládané slavnostní premiéry. Když se spojí tvůrci tak skvělých filmů, jako je Někdo to rád horké, Maltézský sokol, Co je nového, kočičko?, Doktor Divnoláska, Občan Kane nebo Růžový panter,  aby natočili parodii na bondovky, bude to jistě mistrovské dílo. Zatímco diváci takto meditují, netuší, že jeden malý velký muž jménem Charles K. Feldman tou dobou v projekční místnosti teprve dokončuje finální sestřih filmu...

"Kritické posudky na filmy jako Casino Royale jsou zbytečné. Casino Royale patří k těm, které by měly být odeslány na pustý ostrov a v nekonečné smyčce promítány osobám, které jsou za ně zodpovědné." (Robert Murphy)

Málokterý film je tak šílený jako neblaze proslulá bondovská parodie Casino Royale z roku 1967. A málokterý má tak košatý a pokroucený rodokmen. Tentokrát půjde o rozsáhlejší článek než obvykle a protože materiálu  je víc, rozdělím ho na dvě tematické části. Zatím přináším cosi jako uvedení do souvislostí, ve kterých film vznikal. Věřím, že pokud si článek přečtete, máte šanci si film užít víc než ten, kdo tyto informace nemá. Později zveřejním druhou část, ve které se rozepíšu o filmu jako takovém. O jeho zjevném i skrytém obsahu, kritické odezvě a nenápadném přehodnocování původních odsudků, k němuž dochází v posledních letech.

1955 Rok poté, co bylo Casino Royale - první z řady románů o tajném agentovi Jejího Veličenstva - úspěšně zpracováno jako televizní hra s Barrym Nelsonem v roli Jamese Bonda a Peterem Lorrem jako padouchem LeChiffrem, prodal Ian Fleming také práva na zfilmování. Za 6000 dolarů je koupil Gregory Ratoff, ruský herec a režisér. Toho roku natáčel v Káhiře film jménem The Royal Bed a jako většina štábu okrádal italské investory, kteří nad filmem neměli kontrolu, protože nesměli do země. Ratoff si přišel na pěkně kulatou sumičku - 10.000 liber v hotovosti - a potřeboval je dostat za hranice. Tehdy slavně přísahal "Jestli se mi to podaří, za ty peníze koupím filmová práva na první knihu, která se naskytne." Podařilo se a po otevření časopisu Time spatřil Gregory recenzi na Flemingův román Casino Royale. Najal začínajícího autora Lorenza Semplea, jr. (který mnohem později napíše scénář k poslední Conneryho bondovce Nikdy neříkej nikdy) a jal se s ním obrážet kasina. Ratoff tvrdil, že knížka je dost naivní a publiku se příběh bude líbit jen tehdy, bude-li Bond žena. Zatímco rozbíjel bank pod záminkou získávání rešerší, Semple psal Casino Royale s představou herečky Susan Hayward v roli Jane Bondové.

1960 Gregory Ratoff umírá. Casino Royale se za pět let nepodařilo prosadit do realizace a vdova po gamblerovi zdědila jen dluhy. Mezi jinými látkami byla znovu k mání i práva na Casino Royale. Producent Albert "Cubby" Broccoli, muž, který naučil svět jíst brokolici a tou dobou je posedlý myšlenkou uvést Jamese Bonda na plátno, projevuje zájem, ale od paní Ratoffové se dozvídá, že je pozdě. Práva totiž odkoupil...

Charles K. Feldman Bývalý právník se cestou přes různé podřadné profese vypracoval až k postu prezidenta uznávané talentové agentury Famous Artists. Zastupovala mezi jinými Johna Waynea, Williama Holdena, Gretu Garbo nebo Marilyn Monroe. Feldman měl také na kontě produkční podíl na několika filmech (většinou přepisů divadelních her) a oscarovou nominaci za film Tramvaj do stanice Touha (1951). Měl pověst jednoho z nejchytřejších hollywoodských spekulantů a dovedl pro své nezávislé projekty získat největší hvězdy. Byl totiž přístupný dialogu a narozdíl od studií nechával tvůrce jít nevyzkoušenými cestami. Právě tento jeho příznačný rys se mu v cause Casino Royale vymstí... 

"Nesoutěžím se studii. Prostě koupím, co odmítnou, rozvinu to dál, přilepím nějaké to důležité jméno, obvykle herecké hvězdy nebo významného režiséra, a zbytek je snadný. Žádný producent, který má všech pět pohromadě, mou nabídku neodmítne." (Charles K. Feldman)

1961 Feldman se i tentokrát držel své metody. Jeho původní představa byla, že scénář napíší Ben Hecht a Billy Wilder a Jamese Bonda nebude hrát nikdo menší než Cary Grant pod režijním vedením Howarda Hawkse. V těchto intencích se projekt skutečně začal připravovat a dnes se můžeme jen domýšlet, kolik z wilderovského scénáře zůstalo i v konečném filmu. Jisté je, že Howard Hawks ztratil zájem, když se v novinách dočetl o připravovaném filmu Dr.No, první bondovce společnosti EON. Cary Grant, který ostatně odmítl hrát Bonda i v Dr.No, pravděpodobně nestačil být ani osloven. Projekt šel zpátky k ledu, ale ne nadlouho.

1964 Dr.No (1962) nedal vzniknout jen oficiální bondovské sérii, která se točí dodnes, ale taky bez přehánění stovkám napodobenin, epigonů, parafrází a parodií, které často ani neměly ambice pravému agentovi 007 konkurovat, jen bezstarostně surfovaly na vlnách nového trendu. Vlastní variaci na Jamese Bonda si zahráli mimo jiné Dean Martin, Gregory Peck, Michael Caine, James Coburn, Tony Curtis a tucty dalších herců.  Ze špionážních filmů se stal velký byznys a Feldmanovi to přirozeně nedalo spát. Zahájil vyjednávání s Columbií, United Artists a EON productions.  Columbia mu nabízí 500.000 dolarů plus procenta z tržeb, což by ale dohromady tak tak pokrylo jeho dosavadní náklady na preprodukci a oficiální bondovky se plánují na léta dopředu, což znamenalo, že na realizaci Casina Royale by přišla řada až za několik let. Feldman se tehdy rozhodl vzít opratě náročné produkce zcela do vlastních rukou a pokouší se přetáhnout Seana Conneryho. "Za milion dolarů do toho půjdu," odpovídá Connery. Ale tehdy se to Feldmanovi zdálo moc. O dva roky později zaplatí stejnou částku Peteru Sellersovi.

1965 Jiná Feldmanova produkce, ve Francii natáčená crazy komedie Co je nového, kočičko?, vyvolala menší kontroverzi a o to větší klaku publika. Feldman se rozhoduje, že jeho bondovský projekt bude komedie. Ale největší, nejhvězdnější a nejvýpravnější komedie všech dob. Jamese Bonda má hrát Laurence Harvey, Matu Bond Shirley MacLaine, M Trevor Howard. Nikdo z nich nemá čas. Oslovený autor zamýšleného hitu, scénárista Kočičky Woody Allen, po předchozí zkušenosti také odmítá. Svolí ale k herecké účasti.  Cosi jako základní konstrukci scénáře, nabízenou k posouzení hercům, nakonec s použitím dosavadní verze píše Wolf Mankowitz. 

Další hvězda kočičího týmu Peter Sellers přijímá nabídku pod podmínkou, že nebude hrát Jamese Bonda, ale muže, který si na Jamese Bonda hraje. Feldman jeho přání akceptuje, scénář se tím poněkud rozvětví, ale Peter si pochvaluje návrat ke "staré dobré šťastné anarchii jako v televizních začátcích". Navrhuje Feldmanovi najmout Josepha McGratha, režiséra Goon show, a Terryho Southerna, scenáristu Doktora Divnolásky. Feldman souhlasí. Autorská základna se dále rozrůstá o Michaeala Sayerse, Johna Lawa a Allenova spolupracovníka Mickeyho Rose. Producentova vize byla natočit "komedii, ve které se může stát cokoli" a za vzor si kladl kultovní bláznivinu Helzapoppin (1941). Zřejmě proto ho příliš netrápilo, že každý ze scenáristů, které najal a zavřel v pokojích jednoho hotelu, píše, co ho napadne. Dokonce mu připadalo inspirativní vytvářet v této kolonii malomocných různé nečekané dvojice a vzhledem k tomu, že děj filmu se tou dobou už odehrával na několika místech zeměkoule, počítal i s více režiséry. Řídil se zkrátka jediným imperativem: Víc gagů - víc úspěchu. Mno, uvidíme.

léto 1965 Feldman navštíví Davida Nivena a přiměje ho, aby si beze svědků přečetl svou část přísně tajného (protože stále nehotového) scénáře. Niven přijímá roli sira Jamese Bonda, jediného pravého 007. Hvězdné obsazení se rozrůstá téměř denně a s každým jménem na seznamu se projekt stává důvěryhodnějším pro nové adepty. Cubbymu Broccolimu musela v čase snídaně hořknout brokolice v ústech, když se v ranních novinách dočítal, že na mucholapku nehotového scénáře a slibované tvůrčí svobody postupně usedali Ursulla Andress, William Holden, Orson Welles, Ronnie Corbett,  Daliah Lavi, Charles Boyer, Peter O´Toole, Jean-Paul Belmondo, Barbra Streisand, Peter Ustinov, Frank Sinatra či Sophia Loren. Tak hvězdné sestavě skutečně žádná bondovka nemohla konkurovat. Čtyři posledně jmenovaní se později rozhodli jinak, ale ostatní neváhali kvůli opakovaným odkladům natáčení odříci desítky jiných projektů a Feldman si mnul ruce.

"Tu a tam Casino Royale naznačí, že mělo cosi jako natáčecí plán, scénář a příběh. Kdykoli se jedno z toho objeví, vypadá to na docela slušný film. Zbytek je dobrým příkladem toho, co se může stát, když všichni, kdo pracují na filmu, současně zešílí." (Roger Ebert)

11. ledna 1966 V londýnských Shepperton studios bylo zahájeno natáčení. Charlie Feldman poprvé spadl do jámy, kterou vykopal svým hvězdám. Ve snaze vlákat je všechny do jednoho projektu musel přirozeně každou celebritu přesvědčit, že to bude JEJÍ film. Konečně, slogan filmu později hlásal "Casino Royale je na jednoho Bonda příliš. Peter Sellers je James Bond. David Niven je James Bond. Ursulla Andress je James Bond.." a tak dále a tak podobně.

Peter Sellers Prvotní nadšení komika během dlouhého čekání  přešlo. Tou dobou spělo k zániku jeho manželství se švédskou kráskou Britt Ekland a Sellers odjížděl každý víkend z natáčení žehlit, co se dalo. Když se objevil, zasahoval do filmu způsobem, který podmínky realizace rozhodně neulehčil. Předně začal trvat na tom, že je James Bond. Peter ve skutečnosti hraje upjatého úředníka Evelyna Tremblea, jehož znalosti baccaratu mají pravému Jamesi Bondovi pomoci obelstít padoucha Le Chiffrea, ale pro zmatení nepřítele dostal Mr. Tremble krycí jméno James Bond. Komika této postavy se zřejmě měla původně blížit třeba českému panu Foustkovi nebo francouzskému Velkému blondýnovi s černou botou. Tremble je plachý a zajíkavý člověk, který začne být okolím považován za tajného agenta a celé dobrodružství posílí jeho sebevědomí. Tak si to Peter Sellers původně přál. Bohužel ani jeho sebevědomí nebylo z nejstabilnějších a roli pojal jako terapii. Vsadil na ležérní stylizaci "á la Cary Grant" a původní představa o bázlivé postavičce tím vzala zasvé.

Orson Welles Osud filmu bezděky ovlivnila i korunní princezna Margareta, která se přijela podívat na natáčení. Sellers, toho času v depresi, princeznu znal z dřívějška a její příchod si vyložil jako přátelskou snahu povzbudit ho. Před zraky celého štábu ji jaksepatří obřadně uvítal, načež se rozesmátá šlechtična jala skládat poklony filmovému titánovi, kterého přišla pozdravit - Orsonu Wellesovi. Poté, co si Peter od výkonného viceprezidenta Columbie Leo Jaffeho vyslechl, že v brýlích vypadá jako Woody Allen a Orson Welles dal k dobru několik neomalených poznámek o Sellersově nespolehlivosti a jeho podílu na produkčních komplikacích, Peter se začal vážně hroutit. Od té doby nemohl Wellese ani cítit. Jejich společné scéně u karetního stolu, kde se vzájemně hecují a trumfují v konverzaci i schopnosti hrát baccarat, by takové napětí možná i prospělo. Kdyby Orson Welles nevyužil atmosféry nevázané improvizace a nezačal také mluvit do scénáře. Trval na tom, že jeho LeChiffre ve scéně předvede několik efektních kouzelnických triků. Režisér McGrath návrh přijal a Welles si ukradl scénu pro sebe. Frustrovaný Sellers odmítl dál cokoli s oběma točit. Scéna v casinu se dokončila s každým hercem zvlášť, Peter si vymohl vyhazov Josepha McGratha, jehož původně sám zlanařil, a zatímco trvalo celé dva týdny najít náhradu (tou se stal Robert Parrish), komik z natáčení odjel. Tehdy nikdo netušil, že natrvalo.

Ursulla Andress "Copak nevidíte, že je to osobní přítelkyně Jamese Bonda?" Tuto větu napsal Woody Allen a pronesl Peter Sellers o Ursulle Andress v Co je nového, kočičko? Kdepak, ani sexsymbol dekády nesměl chybět. Feldman ji přesvědčil, že narozdíl od bondovky Dr.No, kde také hrála, nebude její Vesper žádná hloupoučká bondgirl, ale inteligentní žena činu. Ursulla mu uvěřila, přestože právě v Kočičce byla jen pro ozdobu, a... neprohloupila. Zcela upřímně si myslím, že podala přesvědčivější výkon, než se od ní očekávalo a prokázala i smysl pro humor.  
Sellersova absence (Feldman se později rozhodl dál nečekat na Godota a nepřítomného komika prostě vyhodil) způsobila pořádné díry v už tak chatrném scénáři. Spousta scén ve filmu prostě chybí, jiné se prapodivně přepisovaly na míru novým podmínkám. Ursulla Andress ve filmu oblékne několik nádherných kostýmů, ale ten nejpompéznější z nich, který vidíte na obrázku, byl původně připraven  právě pro jednu ze scén, které nebylo možné natočit. Aby ta drahá krása nepřišla vniveč, Vesper se takto oděna prochází v kanceláři plné stenotypistů. "Proč takhle nechodíte venku?" ptá se sir James Bond. "Lidé by na mě civěli."

"Charlie Feldman mi řekl: "Udělal jsi pro mě a pro ten film tolik, že tě dám do speciálního titulku  jako Režiséra koordinace." Já na to - Charlie, jestli to uděláš, zažaluju tě. Lidi se na to přijdou podívat a budu to já, koho se pak budou ptát "Vážně to bylo koordinované?"  (Val Guest)

Val Guest Řešení, jak udělat z nouze ctnost a přemostit vzniklé propasti v kontinuitě, vymýšlel a nezřídka i natáčel Val Guest. Původně herec, později scenárista a režisér všeho, co se naskytlo, byl pohotový, vynalézavý člověk a jako jeden z mála lidí ve štábu Casina Royale neměl ambice. Ve třicátých letech psal skvělé a dnes už zapomenuté komedie pro britského komika Willa Haye, později třeba Up the Creek (kde hrál Peter Sellers) nebo Where The Spies Are (prozměnu pro Davida Nivena) a několik horrorových filmů studia Hammer. V nízkorozpočtových filmech byla schopnost improvizace k nezaplacení a s určitou naivitou v nich publikum počítalo, ale v tak nákladné věci, jakou bylo Casino Royale, vás prostě zaskočí. K nápadům, jak se obejít bez Petera Sellerse, patřil například návrh použít výřez jeho fotografie v životní velikosti s tím, že při správném nasvícení nikdo nic nepozná. I když zlé jazyky tvrdí, že tato scéna ve filmu opravdu je, ani po cca patnáctém vidění jsem si ničeho nevšiml. Takže buď je to drb nebo opravdu účinné řešení.

John Huston Od žijící legendy, režiséra četných klasik jako Maltézský sokol nebo Africká královna, Feldman očekával snad zvýšení prestiže, snad jen spolehlivou rutinní práci. Čert ví. Ale proč to neříct, i Huston zlobil. Na začátku filmu přijíždí jako šéf MI6 M (občanským jménem  McTarry) za sirem Jamesem, aby ho spolu s šéfy Deuxiemme Burreau (Charles Boyer), CIA (William Holden) a KGB (Kurt Kasznar) přiměl k návratu z penze. Při výbuchu agentova sídla záhy přijde o život. Jako režisér pak měl na starosti dějovou linii, která zavede sira Jamese na skotský hrad plný vilných šestnáctiletých dívek (McTarryho údajných dcer) a neméně jurodivé vdovy. Až film uvidíte, nepochybně vás zarazí, že tato část děje plyne opravdu pomalu v kontrastu s divokým zbytkem. A to není nic proti délce jejího natáčení. Huston byl zvyklý točit rozvláčné epické příběhy (čerstvě měl za sebou Bibli) a namísto plánovaných týdnů se kochal krásnými komparsistkami mnoho měsíců. Má významný podíl na tom, že se rozpočet filmu navýšil na (pro komedii té doby neuvěřitelných) 12 milionů dolarů a že se Casino Royale natáčelo ještě po datu ohlášené premiéry.

Deborah Kerr Častou partnerku Caryho Granta, ale také Davida Nivena, jinde stěží uvidíte v tak přímočaře komediální roli, jakou byla agentka Mimi, vydávající se za McTarryho vdovu. Kerr, jindy dáma jemných způsobů, tentokrát vsadila na expresivnější výrazové prostředky a ostrý skotský akcent. Ve svých šestačtyřiceti letech se také stala - pravda, neoficiální - nejstarší bondgirl v historii. K filmu se dostala až v průběhu natáčení, kam přijela pozdravit staré přátele Nivena a Hustona. Za to, že nasmlouvaných deset dnů se postupně protáhlo ve dva měsíce pobíhání po větrných exteriérech v chatrném negližé, jí producent koupil vyhřívaný bazén. Deborah mu říkala "památník Charlieho Feldmana".

Woody Allen  Stokrát může popírat, že se na Casinu Royale autorsky podílel. Až uvidíte jeho výstupy s dialogy tak typickými pro Woodyho Allena 60. let, budete mít jasno. Objeví se krátce na začátku jako živá ilustrace k vyprávění sira Jamese o nezdárném synovci Jimmym Bondovi, a co vypadá jako půlminutové cameo, se později ukáže být předehrou k nejvtipnější části filmu, grotesknímu závěru. Pravda bude tedy někde uprostřed. Woody zažil, co jsou autorova muka, při natáčení Co je nového, kočičko? a účast v Casinu Royale přijal s podmínkou, že si ohlídá pouze své vlastní výstupy. Svým způsobem je to příznačné pro celý film a jeho výslednou inkoherenci. Allen se skutečně nenechal znervóznit  a užíval si setkání s Davidem Nivenem, napsal v Londýně divadelní hru Nepij tu vodu a s Mickeym Rosem rozpracoval scénář filmu Seber prachy a zmiz, první z řady svých vlastních, autorských parodií. Kdo ví. Možná že kdyby nepotkal Charlese K. Feldmana, vinula by se jeho životní dráha jiným směrem.

"Ten chlápek, co hrál Bonda, David Niven, byl tak kýčovitej, bylo to fakt ubohý. Je fakt smutně ironický, když se pustíte do tak velkolepý série, k tomu do úplně první Flemingovy knihy, začátku odkazu 007, v tak vobnošeným kabátě."  (Quentin Tarantino) 

"Je opravdu těžké rozeznat, co že to vlastně točíme." (David Niven)

"Tak tohle je David?"
"Ano. Pojmenoval jsem ho po jediném muži z Hollywoodu, kterého mám rád. Angličan. Jmenoval se David Niven. Byl skvělý herec, slyšel jste o něm?" (Ian Fleming: Žiješ jenom dvakrát)

David Niven Čistému vše čisté. Řekl bych, že totéž, co Val Guest znamenal pro tvůrčí zázemí filmu, udělal David Niven pro jeho vnější diváckou stravitelnost. Přemostil totiž rozdílnosti jednotlivých pojetí bondovské parodie, převzal část Sellersovy role a navíc dal Jamesi Bondovi vlastnosti, které Sean Connery - při vší úctě k němu - neměl. Sir James Bond je v rodokmenu Nivenovy filmografie spíše potomkem čestného Philease Fogga nežli narcistních seladonů z rodu Velkého šéfa nebo sira Charlese Lyttona. Stejně jako o dva roky dřív v podobně rozháraném filmu Lady L je to především Niven, kdo budí dojem opěrného bodu v nastalém zmatku. Říká se o něm, že právě jeho měl Ian Fleming na mysli, když postavu Jamese Bonda vymyslel. Totéž se lze dočíst o Carym Grantovi. Niven je skutečně jediný reálný herec, který byl přímo zmiňován ve dvou Flemingových knihách; autorova kresba, jak si představuje Jamese Bonda, mluví zase ve prospěch Caryho Granta. Buď jak buď, Niven odvedl dobrou práci a účast na Casinu Royale ho nijak nepoškodila.

A znovu Charles K. Feldman Ať je to jak chce, při vědomí všech okolností nelze Charlieho Feldmana neobdivovat. Přežil všechny tahanice o práva, neustálé změny štábu a hereckého obsazení, manýry svých hvězd, výsměch kritiky a vše, co s tím souviselo. Během realizace Casina Royale dostal infarkt, film nestačil dokončit v plánovaném čase a minulo jak původní datum premiéry (Vánoce 1966), tak i filmový festival v Cannes 1967, který měl film zahájit. Přesto všechno dokázal Charlie opravdu nahnat strach tvůrcům oficiálních bondovek, dostat publikum do kin a zachovat si korektní vztahy s většinou spolupracovníků. Kritiky byly zdrcující, přesto nešlo o propadák v pravém smyslu slova. Film se bezděky trefil do správné doby a byl třetím nejnavštěvovanějším snímkem roku. Celosvětově vydělal 44.000.000 dolarů. Charlie Feldman zemřel 25. května 1968 na rakovinu a Casino Royale na dalších třicet let upadlo v zapomnění. Teprve později bylo znovuobjeveno a jak už to bývá, doceněno jako svým zvláštním způsobem nejlepší odkaz psychedelie šedesátých let. Ale o tom až příště...