Holy Flying Circus

RECENZE filmu Holy Flying Circus

BBC natočila a odvysílala nenápadný televizní film o kontroverzích, s nimiž se potýkala komediální skupina Monty Python po uvedení svého filmu Život Briana do kin. Psal se rok 1979, Pythoni prošli švihlou chůzí celou dekádou a průběžně posouvali hranice přijatelného v komedii. Novozákonní apokryf o muži, jehož si zaslepení věřící neustále pletou s dlouho očekávaným Mesiášem, jim ale neprošel zdaleka tak hladce jako nevinné skeče o reklamaci mrtvého papouška nebo o sebeobraně proti útokům ovocem.

Série veřejných protestů náboženských organizací vyvrcholila televizní debatou Johna Cleese a Michaela Palina s biskupem ze Southwarku Mervynem Stockwoodem a někdejším satirikem, alkoholikem a křesťanem Malcolmem Muggeridgem. Film Holy Flying Circus sliboval tyto události zrekapitulovat ve formě hraného dokumentu. Podobá se výsledek víc Duelu Frost/Nixon, nebo Monty Pythonově Létajícímu cirkusu? S rozpaky musím říct, že jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na neblahý film Život a smrt Petera Sellerse. Stejně jako on vyniká Holy Flying Circus dokonale obkresleným a proto autenticky působícím vnějškem a velmi rozpačitým obsahem.

Předně je třeba říct, že ve Velké Británii Život Briana nevyvolal zdaleka takovou kontroverzi jako v USA, případně v Irsku a Norsku, kde bylo jeho promítání dokonce zakázáno. Jak se můžete přesvědčit níže, vzpomínaná debata v televizní talk show Friday Night, Saturday Morning nebyla dostatečně konfliktní, aby film vystačil s její rekonstrukcí.  Nesla se v neškodném duchu pasivně agresivního pošťuchování a jedovatých narážek. Vzhledem k tomu, že Muggeridge a Stockwood film ve skutečnosti neviděli a zakřiknutý moderátor Tim Rice očividně neprahnul po konfliktu, ochota Cleese a Palina hájit napadané dílo vysvětlením jednotlivých scén a konkrétními argumenty vyšla víceméně naprázdno. Výsledkem střetu bylo jen utvrzení obou stran o správnosti vlastních názorů a pomýlenosti svých protivníků.

Holy Flying Circus proto musel nutně leccos přidat a přibarvit a rozkošatit předcházející události, aby se stal celovečerním programem. A udělal to v duchu hesla "pravda nesmí stát v cestě zábavnému vyprávění". Nemám filmu za zlé, že jednotlivé Pythony vykresluje podle několika nejpovrchnějších vnějškových znaků. Připadá mi dokonce velmi zábavné, že zdejší John Cleese (Darren Boyd) je vizáží, gesty, mimikou i rytmem řeči důslednou replikou hercovy postavy Basila Fawltyho ze sitcomu Hotýlek. Že manželku Michaela Palina (Charles Edwards) hraje Rufus Jones, hrající Terryho Jonese, hrajícího libovolnou ženskou postavu v montypythonském univerzu. I to, že Eric Idle, Terry Gilliam a Graham Chapman zde mají podobu jednoduchých karikatur - ambiciózní mamonář, nevyzpytatelný hipík a blazeovaný gay - bych akceptoval jako svého druhu poctu pythonským skečům. Narážkami na zlidovělé repliky a povědomé situace je ostatně skrz naskrz prošpikovaný celý děj.

Důvod, proč jsem film zcela nepřijal, je jiný. I přes okázale zdůrazňovanou nevážnost narativu a neustálé zcizujicí vsuvky, jimiž jsme opakovaně upozorňováni, že sledujeme fikci, se samotné srdce filmu vzdouvá překvapivě vážnými ambicemi vypovědět cosi o dobové cenzuře. Ze sdružení Monty Python se z vůle tvůrců stává jakýsi britský Larry Flynt; plamenně se hovoří o svobodě slova, fuckuje se ve všech pádech, Pythonům je přisuzována ambice brutálně penetrovat panensky korektní tradice televizního a filmového humoru. A v tom všem tvůrci filmu tragicky minuli terč.

Zábavnost celé kauzy Život Briana tkví podle mě v tom, jak život napodobil umění a komici čelili stejnému nedorozumění jako hrdina jejich filmu. Tak jako mohl Brian Cohen stokrát vysvětlovat, že není Mesiáš, neumí uzdravovat nemocné a rozhodně nemá v úmyslu někomu kázat nebo radit, ani Pythony nelze při nejlepší vůli podezřívat z revolučních ambicí a degradovat tak skvělou komedii, jakou je Život Briana, na vulgární politický manifest. V tom se mýlili jak odpůrci filmu, tak jeho zfanatizovaní příznivci. Holy Flying Circus křísí tento omyl k novému životu.

Film otevírá scéna, v níž se ke kameře přiblíží Ježíš Kristus, pronese k divákům několik vřelých slov v aramejštině a svůj výstup zakončí mohutným zabzděním do tváře jednoho ze svých následovníků. Typický příklad gagu, který by si přál být pythonský, ačkoli je jisté, že by ho Pythoni nikdy nenatočili. Jistě ne ze strachu z cenzury, ale prostě proto, že je stěží průměrně vtipný a příliš konvenční. Z podobného soudku jsou i smyšlené postavy sektářských aktivistů, z nichž jeden trpí kombinací koprolálie a Touretteova syndromu a druhý koktá, nebo hysterický televizní producent Alan Dick, který v hrubých obrysech připomíná megalomanského producenta z jednoho pythonského skeče ("Gotroch!", vzpomínáte?), ale je příliš teatrální, příliš pitvořivý a příliš doslovně vulgární, než aby byl srovnatelně vtipný.

Holy Flying Circus není zdaleka tak odvážný, jak by si přál být vnímán. V tom, aby se stal hraným dokumentem o úzkopsé cenzuře 70. let, mu brání eklektická forma. Ať je to vsuvka, vysvětlující rozdíly mezi filmovým a skutečným Johnem Cleesem, nebo fetišistická posedlost scenáristy vulgárními výrazy, které přitom v Životě Briana i v celém pythonském díle zastávaly zcela marginální roli, všechny tyto aspekty film beznadějně vzdalují kýžené iluzi reálných událostí, jakkoli pečlivě je napodobována jejich vnější fazóna. Věřte, že mě netěší hudrovat nad filmem, na který jsem se nesmírně těšil, jako Mel Smith v níže umístěném skeči, parodujícím brianovskou televizní debatu. Ale ani já se nemůžu ubránit pocitu, že Holy Flying Circus tak trochu "znesvětil našeho Pána, Johna Cleese", nebo si přinejmenším vykládá montypythonský humor poněkud jinak, než ho vidím já.

Některé jednotlivé scény nového filmu jsou nicméně opravdu velice zábavné. Když Michael Palin mezi dveřmi diskutuje s mužem, jenž se ho snaží přimět k podpisu protibrianovské petice, nebo když John Cleese uráží Palinovu ženu a topí se v rozpacích, jakmile ji spatří ve dveřích, jsou to momenty, které by opravdu mohly stejně dobře fungovat v Létajícím cirkusu nebo v Hotýlku. Hezké jsou i gilliamovské animace a jiné formální ozdůbky. Nemůžu ale popřít, že samotný obsah filmu mě poněkud zklamal.

Rozpačitou tečkou za tímto projektem je fakt, že i on vyvolal menší mediální kontroverzi. Jak se ukázalo, samotní Pythoni z něj totiž nejsou nadšení. Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin i producent pythonských pořadů Iain Johnston  v různých rozhovorech vyjádřili nespokojenost a Cleese také zklamání, že mu tvůrci filmu ani neodpověděli na nabídku se na projektu podílet jako konzultant. Možná je to stařecká zapšklost pánů v letech, možná oprávněné zklamání z toho, že jejich dílo opět někdo vykládá s tak arogantní libovůlí. Jednou to už zažili. 

MODRÁ KREV: 50%

Originální název: Holy Flying Circus

Režie: Owen Harris, Scénář: Tony Roche

Hrají: Darren Boyd (John Cleese), Charles Edwards (Michael Palin), Rufus Jones (Terry Jones a manželka Michaela Palina), Tom Fischer (Graham Chapman), Steve Punt (Eric Idle), Phil Nichol (Terry Gilliam), Ben Crispin (Ježíš Kristus), Jason Thorpe (Alan Dick), Paul Chahidi (Harry Balls), Roy Marsden (Mervyn Stockwood), Michael Cochrane (Malcolm Muggeridge), Tom Price (Tim Rice), Simon Greenall (Barry Atkins)

Johnny English skládá reparát

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Rowan Atkinson

Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o sequelu. Herec se rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o pět let později, kdy si  vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových,  sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.

Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.

Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.

MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker

Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011