Bůh žehnej paní Alyce Faye Eichelberger, té hamižné potvoře. Bývalé manželce Johna Cleese totiž nepřímo vděčíme za to, že dnes dávno neplatí, co komik tvrdil ještě před několika lety. Tehdy prohlašoval, že je víceméně na odpočinku, nikdy už nenapíše nic nového a hraní omezí na dabing animovaných postaviček, protože není třeba se kvůli němu holit. Místo toho jsou dnes Cleese plné talk show, má prý rozpracovaný filmový scénář, zabývá se myšlenkou adaptovat film Ryba jménem Wanda do podoby broadwayského muzikálu a loni absolvoval dvouměsíční turné po Velké Británii s vlastní one man show, jejíž záznam bude předmětem tohoto textu.
Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.
Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?
Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.
Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.
Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.
Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).
Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.
Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ, že ostatní způsoby krmení bestie selžou.
MODRÁ KREV: 70%
Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011
Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese
Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.
Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?
 |
| "Vím, co si teď říkáte: Netušili jsme, že je ve skutečnosti tak strašně starý." |
Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.
Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.
Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.
 |
| Dvě z chyb, které by zkušený stand-up komik před živým publikem neudělal. |
Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).
Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.
Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ, že ostatní způsoby krmení bestie selžou.
MODRÁ KREV: 70%
Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011
Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese
