Alimentační turné Johna Cleese

RECENZE DVD John Cleese Live! - The Alimony Tour

Bůh žehnej paní Alyce Faye Eichelberger, té hamižné potvoře. Bývalé manželce Johna Cleese totiž nepřímo vděčíme za to, že dnes dávno neplatí, co komik tvrdil ještě před několika lety. Tehdy prohlašoval, že je víceméně na odpočinku, nikdy už nenapíše nic nového a hraní omezí na dabing animovaných postaviček, protože není třeba se kvůli němu holit. Místo toho jsou dnes Cleese plné talk show, má prý rozpracovaný filmový scénář, zabývá se myšlenkou adaptovat film Ryba jménem Wanda do podoby broadwayského muzikálu a loni absolvoval dvouměsíční turné po Velké Británii s vlastní one man show, jejíž záznam bude předmětem tohoto textu.

Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.

Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?

"Vím, co si teď říkáte: Netušili jsme, že je ve skutečnosti tak strašně starý."

Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.

Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.

Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.

Dvě z chyb, které by zkušený stand-up komik před živým publikem neudělal.

Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).

Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.

Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ,  že ostatní způsoby krmení bestie selžou.


MODRÁ KREV: 70%

Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011

Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese

David Niven jako starý Drákula

RECENZE filmu Vampira/Old Dracula (1974)

Když jsem poprvé spatřil trailer Temných stínů, nejnovějšího filmu Tima Burtona, proletěly mi hlavou dvě myšlenky - "Tak ona je to komedie?" a "V tom případě propadne." Kromě jedné pozoruhodné výjimky (Plesu upírů Romana Polańského) se komedie o upírech zdají být prokleté a s železnou pravidelností končívají fiaskem.

Francouzské satiře Drákula a syn (1976) Edouarda Molinara nepomohl ani sám Christopher Lee v titulní roli, rozverná Svatba upírů (1993), kterou navzdory všemu a všem považuji za nejlepší film Jaroslava Soukupa, doplatila na umanuté srovnávání právě s Plesem upírů (třebaže vykrádá jedno zcela jiné dílo). Drákuloviny (1995) Mela Brookse mohly být sebedokonalejším parodickým remakem Draculy (1931) Todda Browninga, ale klamavý marketing z nich udělal domnělou pijavici na úspěchu Coppolova Draculy (1992), na nějž odkazuje minimálně. A Upír v Brooklynu (1995) byl tak trapnou narcistickou exhibicí Eddieho Murphyho, že si nic jiného než všeobecné zatracení nezasloužil.

Burtonův film jsem zatím neviděl a protože důvěryhodnější z dosavadních ohlasů vesměs potvrzují že je opravdu tak idiotský, jak se mi jevil z upoutávky, nebudu s jeho zhlédnutím pospíchat. Vzpomněl jsem si ale ještě na jeden starší film, který se Temným stínům v řadě ohledů podobá - také vyprávěl o starém upírovi v rozdováděných 70. letech, jeho děj nedával smysl a byl nepochopitelnou slepou uličkou v díle několika jinak respektuhodných tvůrců. Stejně jako všechny výše jmenované u publika beznadějně propadl.

Režisér filmu Co je nového, kočičko? Clive Donner natočil v roce 1973 podle scénáře Jeremyho Lloyda britskou komedii, v níž starý hrabě Drákula laškuje s modelkami z Playboye, provádí komplikované transfuze krve a jaksi en passant se dopouští bezděčného rasismu. V hlavní roli se na scenáristovo přání objevil tehdy třiašedesátiletý David Niven a film dostal do vínku dva distribuční názvy. Ve Velké Británii se v roce 1974 promítal jako Vampira, v USA o rok později jako Old Dracula. Ve snaze těžit z dobré pověsti Mladého Frankensteina Mela Brookse byly oba filmy v některých amerických kinech distribuovány jako dvojprogram. Při samostatných projekcích pak Donnerův film alespoň vábil diváky sloganem "Líbil se vám Mladý Frankenstein? Budete milovat Starého Drákulu!"

Hraběte upoutala interesantní jangulární jamka na straně 53

Milovat starého Drákulu jako postavu opravdu není těžké, protože zůstává především Davidem Nivenem, zdrženlivým anglickým gentlemanem s věčně ustaraným čelem, smyslem pro jemnou ironii a za všech okolností vybranými způsoby. Tentokrát jen usrkává místo sherry krev (od předloňské návštěvy podomního obchodníka má ještě slušnou zásobu vynikajícího ročníku 1971), straní se společnosti a přespává v rakvi.

Tak trochu po vzoru hrdinů Vincenta Price v poeovských adaptacích Rogera Cormana se zdejší Drákula oddává stesku po dávno zesnulé partnerce. Paní Drákulová alias Vampira před padesáti lety doplatila na politováníhodnou chybu - pokousala anemika. Nešťastný hrabě od té doby uchovává její tělo v mrazicím boxu (celý jeho hrad je vůbec dobře vybaven výdobytky moderní techniky) a spolu s oddaným komorníkem Maltraversem (Peter Bayliss) hledá ženu se vzácnou krevní skupinou 000, která jediná může přivést Vampiru k životu.

Když magazín Playboy projeví zájem pronajmout si hrad k focení, do Transylvánie zamíří mikrobus s modelkami. Po nenápadném odběru krve každé z nich se ukáže, že jedna je majitelkou právě oné vzácné krevní skupiny. Maltravers omylem pomíchá zkumavky a do žil Vampiry jsou tedy pro jistotu vpraveny všechny čtyři vzorky. Experiment funguje a hraběnka ožívá, ale protože jedna z playmates byla černoška, i Vampira (Teresa Graves) se stává černoškou. V okamžiku, kdy je komorníkem celá akce přirovnána k praní bílého prádla s jedním barevným kouskem, začíná se do této pomatené komedie vkrádat nepříjemná kontroverze.

Teresa Graves

Autor scénáře Jeremy Lloyd je mimo jiné spolutvůrcem britcomu z okupované Francie Haló, haló! a Vampira nabízí podobný druh rozverně infantilního humoru. Ale jako by se režisér Clive Donner nedokázal naladit na stejnou vlnu, inscenuje vpodstatě bláznivou komedii jako napůl vážný horrorový film a zjevně nemá jasno v tom, zda je Drákula protagonistou nebo antagonistou příběhu. Nejprve upíra představí jako neškodného postaršího gentlemana, který si navzdory statusu celebrity nepotrpí na okázalost, publicita ho uvádí do rozpaků a rekvizity jako ostré špičáky nebo pompézní pláštěnku s rudou podšívkou ukazuje s rezervovaným ostychem jen na výslovnou žádost turistů.

Později Donner chce, abychom se téhož Drákuly báli a fandili jistému Marcovi (bezbarvý Nicky Henson), který do Playboye píše doprovodný článek o upírské legendě. Protože hrabě chce stůj co stůj vrátit Vampiře původní barvu pleti ("Žijeme v malém městě a lidé by nás pomlouvali."), využije Marcova přístupu k modelkám, zhypnotizuje ho a pověří úkolem každé z nich odebrat krev k výrobě protilátky, a to pomocí nasazovacích zubů s injekčními stříkačkami ve špičácích.

Kladu si otázku, proč je vůbec hlavním hrdinou upír. Vyprávění by dávalo větší smysl, kdyby David Niven hrál zkrátka šíleného vědce, který chce oživit mrtvou ženu a potýká se s nepředpokládanými vedlejšími účinky svého experimentu. Film by to sice nezbavilo nepříjemné pachuti rasismu (Vampira po transfuzi začne mimo jiné mluvit způsobem, o němž se tvůrci filmu domnívají, že je černošským slangem, umírá touhou vidět nový film Jima Browna a zatrsat si s "černými bratry" na diskotéce), člověk by se ale neptal, proč vůbec upír potřebuje k odběrům krve prostředníka, a film by nemusel každou chvíli ztrácet tempo vysvětlováním (jak mohla upírka zemřít a neproměnit se v prach, za jakých okolností se po kousnutí z oběti stane upír a za jakých jiných nikoli a podobně).

Chyba není na vašem přijímači.

Prazvláštně nepovedenou komedii na mnoha místech zachraňuje přirozený šarm Teresy Graves a schopnost Davida Nivena zkultivovat často nevkusný humor. Sběratele camp filmů Starý Drákula zřejmě nezklame.

MODRÁ KREV: 40%

Originální název: Vampira (UK), Old Dracula (USA)
Režie: Clive Donner
Scénář: Jeremy Lloyd
Hrají: David Niven (Dracula), Teresa Graves (Vampira), Peter Bayliss (Maltravers), Bernard Bresslaw (manažer Playboye), Nicky Henson (Marc), Jennie Linden (Angela), Linda Hayden (Helga), Freddie Jones (Gilmore), Carol Cleveland (žena v garáži)

Holy Flying Circus

RECENZE filmu Holy Flying Circus

BBC natočila a odvysílala nenápadný televizní film o kontroverzích, s nimiž se potýkala komediální skupina Monty Python po uvedení svého filmu Život Briana do kin. Psal se rok 1979, Pythoni prošli švihlou chůzí celou dekádou a průběžně posouvali hranice přijatelného v komedii. Novozákonní apokryf o muži, jehož si zaslepení věřící neustále pletou s dlouho očekávaným Mesiášem, jim ale neprošel zdaleka tak hladce jako nevinné skeče o reklamaci mrtvého papouška nebo o sebeobraně proti útokům ovocem.

Série veřejných protestů náboženských organizací vyvrcholila televizní debatou Johna Cleese a Michaela Palina s biskupem ze Southwarku Mervynem Stockwoodem a někdejším satirikem, alkoholikem a křesťanem Malcolmem Muggeridgem. Film Holy Flying Circus sliboval tyto události zrekapitulovat ve formě hraného dokumentu. Podobá se výsledek víc Duelu Frost/Nixon, nebo Monty Pythonově Létajícímu cirkusu? S rozpaky musím říct, že jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na neblahý film Život a smrt Petera Sellerse. Stejně jako on vyniká Holy Flying Circus dokonale obkresleným a proto autenticky působícím vnějškem a velmi rozpačitým obsahem.

Předně je třeba říct, že ve Velké Británii Život Briana nevyvolal zdaleka takovou kontroverzi jako v USA, případně v Irsku a Norsku, kde bylo jeho promítání dokonce zakázáno. Jak se můžete přesvědčit níže, vzpomínaná debata v televizní talk show Friday Night, Saturday Morning nebyla dostatečně konfliktní, aby film vystačil s její rekonstrukcí.  Nesla se v neškodném duchu pasivně agresivního pošťuchování a jedovatých narážek. Vzhledem k tomu, že Muggeridge a Stockwood film ve skutečnosti neviděli a zakřiknutý moderátor Tim Rice očividně neprahnul po konfliktu, ochota Cleese a Palina hájit napadané dílo vysvětlením jednotlivých scén a konkrétními argumenty vyšla víceméně naprázdno. Výsledkem střetu bylo jen utvrzení obou stran o správnosti vlastních názorů a pomýlenosti svých protivníků.

Holy Flying Circus proto musel nutně leccos přidat a přibarvit a rozkošatit předcházející události, aby se stal celovečerním programem. A udělal to v duchu hesla "pravda nesmí stát v cestě zábavnému vyprávění". Nemám filmu za zlé, že jednotlivé Pythony vykresluje podle několika nejpovrchnějších vnějškových znaků. Připadá mi dokonce velmi zábavné, že zdejší John Cleese (Darren Boyd) je vizáží, gesty, mimikou i rytmem řeči důslednou replikou hercovy postavy Basila Fawltyho ze sitcomu Hotýlek. Že manželku Michaela Palina (Charles Edwards) hraje Rufus Jones, hrající Terryho Jonese, hrajícího libovolnou ženskou postavu v montypythonském univerzu. I to, že Eric Idle, Terry Gilliam a Graham Chapman zde mají podobu jednoduchých karikatur - ambiciózní mamonář, nevyzpytatelný hipík a blazeovaný gay - bych akceptoval jako svého druhu poctu pythonským skečům. Narážkami na zlidovělé repliky a povědomé situace je ostatně skrz naskrz prošpikovaný celý děj.

Důvod, proč jsem film zcela nepřijal, je jiný. I přes okázale zdůrazňovanou nevážnost narativu a neustálé zcizujicí vsuvky, jimiž jsme opakovaně upozorňováni, že sledujeme fikci, se samotné srdce filmu vzdouvá překvapivě vážnými ambicemi vypovědět cosi o dobové cenzuře. Ze sdružení Monty Python se z vůle tvůrců stává jakýsi britský Larry Flynt; plamenně se hovoří o svobodě slova, fuckuje se ve všech pádech, Pythonům je přisuzována ambice brutálně penetrovat panensky korektní tradice televizního a filmového humoru. A v tom všem tvůrci filmu tragicky minuli terč.

Zábavnost celé kauzy Život Briana tkví podle mě v tom, jak život napodobil umění a komici čelili stejnému nedorozumění jako hrdina jejich filmu. Tak jako mohl Brian Cohen stokrát vysvětlovat, že není Mesiáš, neumí uzdravovat nemocné a rozhodně nemá v úmyslu někomu kázat nebo radit, ani Pythony nelze při nejlepší vůli podezřívat z revolučních ambicí a degradovat tak skvělou komedii, jakou je Život Briana, na vulgární politický manifest. V tom se mýlili jak odpůrci filmu, tak jeho zfanatizovaní příznivci. Holy Flying Circus křísí tento omyl k novému životu.

Film otevírá scéna, v níž se ke kameře přiblíží Ježíš Kristus, pronese k divákům několik vřelých slov v aramejštině a svůj výstup zakončí mohutným zabzděním do tváře jednoho ze svých následovníků. Typický příklad gagu, který by si přál být pythonský, ačkoli je jisté, že by ho Pythoni nikdy nenatočili. Jistě ne ze strachu z cenzury, ale prostě proto, že je stěží průměrně vtipný a příliš konvenční. Z podobného soudku jsou i smyšlené postavy sektářských aktivistů, z nichž jeden trpí kombinací koprolálie a Touretteova syndromu a druhý koktá, nebo hysterický televizní producent Alan Dick, který v hrubých obrysech připomíná megalomanského producenta z jednoho pythonského skeče ("Gotroch!", vzpomínáte?), ale je příliš teatrální, příliš pitvořivý a příliš doslovně vulgární, než aby byl srovnatelně vtipný.

Holy Flying Circus není zdaleka tak odvážný, jak by si přál být vnímán. V tom, aby se stal hraným dokumentem o úzkopsé cenzuře 70. let, mu brání eklektická forma. Ať je to vsuvka, vysvětlující rozdíly mezi filmovým a skutečným Johnem Cleesem, nebo fetišistická posedlost scenáristy vulgárními výrazy, které přitom v Životě Briana i v celém pythonském díle zastávaly zcela marginální roli, všechny tyto aspekty film beznadějně vzdalují kýžené iluzi reálných událostí, jakkoli pečlivě je napodobována jejich vnější fazóna. Věřte, že mě netěší hudrovat nad filmem, na který jsem se nesmírně těšil, jako Mel Smith v níže umístěném skeči, parodujícím brianovskou televizní debatu. Ale ani já se nemůžu ubránit pocitu, že Holy Flying Circus tak trochu "znesvětil našeho Pána, Johna Cleese", nebo si přinejmenším vykládá montypythonský humor poněkud jinak, než ho vidím já.

Některé jednotlivé scény nového filmu jsou nicméně opravdu velice zábavné. Když Michael Palin mezi dveřmi diskutuje s mužem, jenž se ho snaží přimět k podpisu protibrianovské petice, nebo když John Cleese uráží Palinovu ženu a topí se v rozpacích, jakmile ji spatří ve dveřích, jsou to momenty, které by opravdu mohly stejně dobře fungovat v Létajícím cirkusu nebo v Hotýlku. Hezké jsou i gilliamovské animace a jiné formální ozdůbky. Nemůžu ale popřít, že samotný obsah filmu mě poněkud zklamal.

Rozpačitou tečkou za tímto projektem je fakt, že i on vyvolal menší mediální kontroverzi. Jak se ukázalo, samotní Pythoni z něj totiž nejsou nadšení. Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin i producent pythonských pořadů Iain Johnston  v různých rozhovorech vyjádřili nespokojenost a Cleese také zklamání, že mu tvůrci filmu ani neodpověděli na nabídku se na projektu podílet jako konzultant. Možná je to stařecká zapšklost pánů v letech, možná oprávněné zklamání z toho, že jejich dílo opět někdo vykládá s tak arogantní libovůlí. Jednou to už zažili. 

MODRÁ KREV: 50%

Originální název: Holy Flying Circus

Režie: Owen Harris, Scénář: Tony Roche

Hrají: Darren Boyd (John Cleese), Charles Edwards (Michael Palin), Rufus Jones (Terry Jones a manželka Michaela Palina), Tom Fischer (Graham Chapman), Steve Punt (Eric Idle), Phil Nichol (Terry Gilliam), Ben Crispin (Ježíš Kristus), Jason Thorpe (Alan Dick), Paul Chahidi (Harry Balls), Roy Marsden (Mervyn Stockwood), Michael Cochrane (Malcolm Muggeridge), Tom Price (Tim Rice), Simon Greenall (Barry Atkins)

Johnny English skládá reparát

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Rowan Atkinson

Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o sequelu. Herec se rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o pět let později, kdy si  vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových,  sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.

Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.

Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.

MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker

Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011

Neviňátka

Někdy počátkem osmdesátých let usedl režisér Jack Clayton ke svému obvyklému stolu v restauraci. Než si stačil objednat, číšník mu předal obálku od "neznámého hosta". Jack vyňal z obálky lístek, na kterém stálo: "Neviňátka jsou nejlepší britský film od doby, kdy Hitchcock přesídlil do Ameriky. Váš Francois Truffaut" Film, který se novovlnnému Francouzovi tolik líbil, natočil Clayton už v roce 1961 a je tak dobrý, že se o něm rád rozepíšu, přestože to není ani náznakem komedie. Neviňátka (The Innocents) jsou totiž gotický horror.

Horrory nejsou tak docela předmětem mého zájmu; dívám se na ně sporadicky a na základě náhodného výběru. Často jsem zklamán jejich popisností a mlácením prázdné slámy, stejně často mile překvapen; to když se za hororovým rámcem skrývá třeba černá komedie, chytrá detektivka nebo - jako v tomto případě - psychologické drama. Film vychází z románu Henryho Jamese (1843-1916) Utažení šroubu. Kniha, kterou jsem bohužel nečetl, patří zdánlivě k žánru, lakonicky nazývanému ghost story. Tak byla napsána, vydána i čtena. Ovšem jak kým. Už po prvním vydání v roce 1898 totiž román vyvolal vlnu protichůdných interpretací. Sporná otázka je v určení přesné povahy zla, které je motorem příběhu. Claytonovu adaptaci lze také vykládat minimálně dvěma způsoby a protože se to zřejmě neobejde bez spoilerů, ty, kteří  jsou na ně hákliví a film dosud neviděli, na ně včas upozorním.

Vnější příběh není sám o sobě neobvyklý. Staropanenská slečna Giddensová (Deborah Kerr) přijala práci vychovatelky Flory a Milese, osiřelých svěřenců zaneprázdněného diplomata (Michael Redgrave). Přijímací pohovor s jejich sebestředným strýcem a poručníkem slečně napoví, že dohled nad dětmi a jejich výchova bude záviset zcela na ní. Tréma z odpovědnosti částečně opadne po příjezdu na rozlehlé sídlo. Guvernantku vítá srdečná hospodyně paní Groseová (Megs Jenkins) a malá Flora. I pozdější seznámení s jejím bratrem Milesem, který byl čerstvě vyloučen ze školy, zanechá ve slečně Giddensové příznivější dojem, než v jaký doufala. Ano, tyhle děti dokáže mít ráda a nahradit jim rodiče, jak jen toho bude schopna.

Jenže jak by řekl G.B.Shaw, i nejšťastnější hodinka má jen šedesát minut. Nad jasnou oblohou se brzy smrkne. Nová paní domu začne vídat tajemné vzdálené postavy, slyší hlasy a zneklidňuje ji i podivná změna v chování dětí. Dozvídá se útržkovité informace o dvou bývalých zaměstnancích - své předchůdkyni slečně Jesselové a zahradníku Quintovi. Děti byly na oba silně citově fixované, často o nich mluví a paní Groseová nechce prozradit okolnosti jejich odchodu. Právě tady se komorní melodrama stává horrorem, právě zde se láme do různých výkladů a právě teď požádám spoilerobijce, kteří dosud film neviděli, aby ve vlastním zájmu přeskočili následující odstavce. Prozrazují část děje, která by neměla být předem známa a jeho možnou interpretaci.

SPOILERY

Slečna Giddensová tedy vidí duchy Quinta a Jesselové; ostatní je buď nevidí, nebo to z nějakého důvodu popírají. Celý film je ovšem vyprávěný ze subjektivního pohledu guvernantky. Je to ona, jejímž prostřednictvím se seznamujeme s novým prostředím, ostatními postavami, s kým sdílíme úzkost z možného selhání a s kým také prožíváme následné nevysvětlitelné situace. Je ale slečna Giddensová spolehlivý vypravěč? Její děsivá teorie, že duchové zemřelých zaměstnanců domu zneužívají děti jako média, může být v kontextu žánru správná, nebo také může znamenat jen její vlastní pomatení mysli. Zjednodušeně řečeno, děti jsou buď posedlé zlými duchy, což je strašidelné. Nebo je vychovatelka psychicky labilní, přirozeným dětským hrám a tajnůstkářství přikládá  z vlastní nezkušenosti s mateřstvím démonický význam a čím dál hysteričtějším obviňováním je sama dohání k šílenství. To je, jak uznáte, také strašidelné. Film si dává nesmírně záležet na tom, aby byly neustále ve hře obě varianty a v případě té druhé dává možnost domýšlet, PROČ se slečna Giddensová vyšinula a proč se to projevuje právě tímto způsobem. 

Jamesův román je trojnásobným příběhem v příběhu. Bezejmenný vypravěč poslouchá svého přítele, jak čte z rukopisu slečny Giddensové, kterou kdysi znal a teď je mrtvá. Stojí za zmínku, že v knize je guvernantka mladá dívka v rozpuku; ve filmu ji hraje tehdy čtyřicetiletá Deborah Kerr a význam se tím posouvá. Pokud připustíme, že celá duchařská záhada je výplodem vychovatelčiny fantazie, příčina v knize bude jiná než ve filmu. Zastánci freudovských výkladů věcí soudili, že nezkušená dívka - hrdinka knihy - je deformována bigotní katolickou výchovou a tento vliv přenáší na děti poté, co se dozví, že slečna Jesselová a pan Quint byli milenci.

Miles, jak ho slečna v knize i ve filmu vnímá, se chová na svůj věk velmi dospěle. Racionální příčinou předčasného dospění může být prostý fakt, že je zvyklý vyrůstat bez otce, dále vzor v machistickém Quintovi i spartánská výchova v internátní škole. Filmová sečna Giddensová se také modlí, ale především je to stárnoucí bezdětná žena, o jejíž minulosti nic nevíme, její traumata z případných partnerských vztahů nebo jejich neexistence neznáme a zatímco v první polovině filmu s ní přirozeně sympatizujeme, dřív nebo později se může sama jevit jako původce nevědomého zla. Miles je pro ni symbolem mužského plemene, k němuž nikdy nenašla cestu, Flora děsivě tvárnou a sugestibilní holčičkou, jakou možná kdysi byla sama guvernantka. Vidět děti jako otisky dospělých vzorů, které přitom chápe jako nesprávné, v ní možná vyvolává vlastní traumatické vzpomínky. Scény, kdy oba s křikem nutí k "přiznání pravdy" a zajišťuje pro to podmínky - zahání zoufalé děti do pomyslného rohu, odkud není úniku - této řekněme psychoanalytické interpretaci silně nahrávají.

Za pozornost stojí například i kostýmy Deborah Kerr, přesněji jejich nikoli náhodné proměny v průběhu filmu. Na své nové působiště dorazí v ozdobných bílých šatech s nabíranou sukní, ale jak se domestikuje a  sílí v ní strašlivé podezření, její kostýmy mají čím dál tmavší barvu a jednodušší střih. Víc a víc se podobají přízraku slečny Jesselové, smutné postavě v černém, její předchůdkyni. Působivost filmu a fakt, že ho dlouho nedostanete z hlavy, má podle mě na svědomí právě tento "vnitřní děj", který každý vnímá spíše podprahově, každý ho interpretuje trochu jinak a nikdo se vlastně nedočká jednoznačného ujištění, která z možných teorií je správná.

KONEC ČÁSTI SE SPOILERY

Jack Clayton četl román Utažení šroubu v deseti letech a příběh osiřelých dětí, které utíkají do imaginárního světa a možná se ocitají v moci temných sil byl pro něj jistě velmi osobní. Sám vyrůstal bez otce, nikdy nechodil do školy, stěhoval se z místa na místo ve společnosti zvířecích mazlíčků a chův. Když měl tedy po vcelku stabilní kariéře producenta (například filmů Johna Hustona Moulin Rouge nebo Bílá velryba) a po celosvětovém úspěchu režijního debutu Místo nahoře (1959) možnost sám si zvolit látku, sáhl právě po románu Henryho Jamese. Považoval příběh za výzvu z technického i vypravěčského hlediska.

Z výrobního pohledu je to vlastně komorní drama pro tři dospělé herce, dvě děti a dva přeludy, odehrává se skoro celé na jednom venkovském panství a žánr strašidelné historky zdánlivě také svědčí spíš o produkčně nenáročné oddechové látce. Jack Clayton si byl ale vědom jak víceznačnosti knihy, kterou si přál na plátně zachovat, tak i rizika, že publikum v éře monstrhororů nějakou duchařinou nemusí oslovit. Obavy byly zbytečné, Neviňátka považovaly za jeho nejlepší film i takové kapacity jako William Wyler, Karel Reisz nebo už citovaný Francois Truffaut, a také - pokud na to dáte - různé žánrové žebříčky obliby, sestavované diváky i filmovými publicisty. Clayton především nepodcenil přípravu a podle hesla "chceš-li být nejlepší, spoj se s nejlepšími" se obklopil schopnými lidmi.

Kameraman Freddie Francis byl od začátku jasnou volbou. Nasnímal už Místo nahoře a navíc byl uznávanou stálicí v oblasti horrorů a thrillerů (později i jako režisér). Černobílá širokoúhlá kamera často snímá děj v několika plánech, dokonale vystihuje genia loci a dojem přítomnosti duchů v domě skvěle navozuje i tehdy, kdy je film neukazuje. O něco problematičtější bylo najít vhodného scenáristu a fakt, že v titulcích je jich hned několik, stál za zjištění podrobností.

Johnu Claytonovi velice záleželo na tom, aby diváci celou dobu pochybovali, zda je správná "nadpřirozená" nebo "rozumná" interpretace děje a aby měli možnost vlastní volby. Hledal tedy autora, který je schopen příběh zpracovat právě takto dvojznačně. Studio 20th Century Fox mu vnucovalo Williama Archibalda, na jehož divadelní adaptaci Jamesova románu mělo opci. Claytonovi se jeho verze nelíbila a s výjimkou Michaela Redgravea, který hrál ve hře stejně jako zde roli strýce (poté, co se režisér nedohodl s osloveným Carym Grantem), z ní zřejmě nezůstal kámen na kameni. Archibald je sice v titulcích uveden jako scenárista, ale podle Claytonových pamětí šlo jen o nutný ústupek profesním odborům a studiu. Zvažovaným autorem scénáře byl dále například Harold Pinter nebo John Mortimer. Ten je sice také uveden v titulcích, ale na filmu pracoval jen tři týdny, než byl odvolán k jinému projektu. Podle Claytona je výsledný film z 90% realizován podle zcela nové verze scénáře, kterou napsal Truman Capote.

Jak jsem se dočetl, v románu Henryho Jamese Utažení šroubu je slečně Giddensové 20 let. Konvence jeho adaptací nicméně velela obsadit starší herečku z podobných důvodů, z jakých se takto nakládá třeba s Sherlockem Holmesem - v předloze je příběh vyprávěn a interpretován s odstupem let zkušenou Giddensovou a film se tak elegantně vyhýbá únavným flashbackům, zpřítomňuje děj a předchází riziku, že se mladice bude publiku jevit jako naivní husa. Rok před tehdy čtyřicetiletou  Deborah Kerr hrála tuto postavu v televizní adaptaci čtyřiačtyřicetiletá Ingrid Bergman. Deborah byla sice součástí zadání studia, nikoli volbou režiséra, Clayton s ní byl nicméně zcela spokojen. Podle jejích vzpomínek se velmi rychle shodli, že bude  v roli guvernantky "chodkyní po provaze, nataženém mezi rozumem a šílenstvím". Znamenitý herecký výkon, ve společných scénách s Deborah Kerr zcela rovnocenný, podal představitel Milese Martin Stephens. Jeho vážná tvář a dospělé vystupování diváky zneklidňovaly už o rok dřív ve sci-fi Městečko prokletých.

Věc, která mi nedala spát, je původ písně O Willow Waly - přestože jsem film nikdy dřív neviděl, zažil jsem nutkavý pocit déja vu, jakmile jsem ten sténavý nápěv zaslechl. Píseň v podání dětského hlásku, který později identifikujeme jako Floru, si můžete vyslechnout níže. Zazní už před úvodními titulky a v jejich průběhu. Že bude mít v strašidelném ději svůj zvláštní význam, naznačuje už to, že v její prospěch utichly i obvyklé fanfáry, doprovázející logo studia 20th Century Fox. Po krátkém googlení se ukázalo, že text této povědomé písně je sice původní (napsal ho filmový kritik a pozdější scenárista Goldfingera Paul Dehn), ale melodie je opravdu převzatá. Prapůvodně je založená na dávné lidové písni a její filmová podoba navazuje na aranžmá Benjamina Brittena, který na motivy Utažení šroubu složil operu.

   

Pro úplnost jen dodám, že Utažení šroubu bylo filmově či televizně zpracováno přibližně dvacetkrát a bezprostředně k Neviňátkům se váže prequel Noční příchozí (1972), s kterým ale Jack Clayton ani nikdo jiný z tvůrčího okruhu nebo obsazení Neviňátek neměl autorsky ani produkčně nic společného.

MODRÁ KREV: 90%

Originální název: The Innocents

Režie: Jack Clayton, Scénář: Truman Capote, John Mortimer, (William Archibald) podle románu Henryho Jamese The Turn of the Screw

Hrají: Deborah Kerr (slečna Giddensová), Martin Stephens (Miles), Pamela Franklin (Flora), Megs Jenkins (paní Groseová), Michael Redgrave (strýček), Peter Wyngarde (Quint), Clytie Jessop (slečna Jesselová)

Odešel sir Norman Wisdom

4. října zemřel ve věku 95 let britský komik Norman Wisdom.

Hrdina přibližně sedmdesáti filmových komedií náležel v pomyslné pyramidě britského humoru ke spodní části. Základně, přijatelné pro nejširší spektrum publika, od negramotného přístavního dělníka po členy královské rodiny. Jeho komedie nebyly dravé, odvážné, originální ani uštěpačné. Šlo o přímočaré příběhy nepraktického malého člověka v tvídové čepici s ohrnutým kšiltem a zoufale nepadnoucím sáčku, který má skromné ambice udržet si zaměstnání, pomoci člověku v nouzi nebo získat dívku svého srdce a vnější okolnosti mu kladou přes cestu jednu překážku za druhou. Také vám to někoho připomíná? Ano, Wisdom nepochybně navazoval na Chaplinova Tuláka, jako mnoho jiných komiků. V každém případě úspěšněji než většina z nich. Sám narcistní Chaplin ho nazval svým "oblíbeným klaunem" a připustil, že Wisdoma chápe jako konkurenta srovnatelné úrovně. 

To srovnání není od věci. Wisdom prožil dětství a mládí právě toho "chaplinovského" druhu, v kterém si tolik libují sentimentální životopisci. Dá se předpokládat, že si v nejednom nekrologu přečtete o "synovi chudého šoféra a švadleny, který se přes rozvod rodičů a fakt, že neměl ani boty, vypracoval přes podřadné profese až k závratné kariéře a titulu Rytíře Britského Impéria". Je to klišé, ale je to pravda. To, že si Norman vyzkoušel většinu dělnických profesí, které pak sehrál ve filmech; to, že jeho spontánní popularitě v 50. a 60. letech se mohl vyrovnat málokterý krajan a nakonec i to, že v roce 2000 královna Alžběta II. obřadně pozvedla meč a tehdy pětaosmdesátiletého komika učinila sirem Normanem. Jeho fanoušci se dodnes přou, zda Wisdomovo zakopnutí při této ceremonii přičítat jeho věku, anebo snaze shodit patetickou situaci a dopřát spoluobčanům pohled na rozesmátou královnu.

U nás je Norman Wisdom známý zejména svým vůbec nejúspěšnějším filmem Zásah v pravou chvíli (1963), jednou ze čtyř komedií, kde hrál postavu jménem Norman Pitkin. Poté, co spolkne zlaté hodinky svého šéfa pana Grimsdalea (Edward Chapman), aby je uchránil před lupiči, dostane se do nemocnice a v sérii groteskně přemrštěných gagů a mimo jiné v přestrojení za zdravotní sestru udělá z ctihodného ústavu naprostý blázinec. Pitkin a jeho otcovský šéf Grimsdale se objevili ještě ve filmech The Square Peg  (1959) a The Early Bird (1963). Samotný Pitkin dále ve filmu Na obchůzce (1962). Za zmínku možná stojí i film Stalo se v Southportu (1969), který bezděky rozpoutal vlnu stále košilatějších britských komedií, jaké se točily v průběhu sedmdesátých let a inspirovaly dodnes trvající vlnu více či méně vulgárních amerických lechtivých komedií.

Oficiální stránky Normana Wisdoma

  

Casino Royale 1967: Geneze

Stylová obálka Flemingovy knihy

13. dubna 1967: Sál londýnského kina Odeon je naplněn k prasknutí. Mnohaměsíční monstrózní publicita splnila svůj účel a publikum se nedočkavě ošívá v očekávání tolik odkládané slavnostní premiéry. Když se spojí tvůrci tak skvělých filmů, jako je Někdo to rád horké, Maltézský sokol, Co je nového, kočičko?, Doktor Divnoláska, Občan Kane nebo Růžový panter,  aby natočili parodii na bondovky, bude to jistě mistrovské dílo. Zatímco diváci takto meditují, netuší, že jeden malý velký muž jménem Charles K. Feldman tou dobou v projekční místnosti teprve dokončuje finální sestřih filmu...

"Kritické posudky na filmy jako Casino Royale jsou zbytečné. Casino Royale patří k těm, které by měly být odeslány na pustý ostrov a v nekonečné smyčce promítány osobám, které jsou za ně zodpovědné." (Robert Murphy)

Málokterý film je tak šílený jako neblaze proslulá bondovská parodie Casino Royale z roku 1967. A málokterý má tak košatý a pokroucený rodokmen. Tentokrát půjde o rozsáhlejší článek než obvykle a protože materiálu  je víc, rozdělím ho na dvě tematické části. Zatím přináším cosi jako uvedení do souvislostí, ve kterých film vznikal. Věřím, že pokud si článek přečtete, máte šanci si film užít víc než ten, kdo tyto informace nemá. Později zveřejním druhou část, ve které se rozepíšu o filmu jako takovém. O jeho zjevném i skrytém obsahu, kritické odezvě a nenápadném přehodnocování původních odsudků, k němuž dochází v posledních letech.

1955 Rok poté, co bylo Casino Royale - první z řady románů o tajném agentovi Jejího Veličenstva - úspěšně zpracováno jako televizní hra s Barrym Nelsonem v roli Jamese Bonda a Peterem Lorrem jako padouchem LeChiffrem, prodal Ian Fleming také práva na zfilmování. Za 6000 dolarů je koupil Gregory Ratoff, ruský herec a režisér. Toho roku natáčel v Káhiře film jménem The Royal Bed a jako většina štábu okrádal italské investory, kteří nad filmem neměli kontrolu, protože nesměli do země. Ratoff si přišel na pěkně kulatou sumičku - 10.000 liber v hotovosti - a potřeboval je dostat za hranice. Tehdy slavně přísahal "Jestli se mi to podaří, za ty peníze koupím filmová práva na první knihu, která se naskytne." Podařilo se a po otevření časopisu Time spatřil Gregory recenzi na Flemingův román Casino Royale. Najal začínajícího autora Lorenza Semplea, jr. (který mnohem později napíše scénář k poslední Conneryho bondovce Nikdy neříkej nikdy) a jal se s ním obrážet kasina. Ratoff tvrdil, že knížka je dost naivní a publiku se příběh bude líbit jen tehdy, bude-li Bond žena. Zatímco rozbíjel bank pod záminkou získávání rešerší, Semple psal Casino Royale s představou herečky Susan Hayward v roli Jane Bondové.

1960 Gregory Ratoff umírá. Casino Royale se za pět let nepodařilo prosadit do realizace a vdova po gamblerovi zdědila jen dluhy. Mezi jinými látkami byla znovu k mání i práva na Casino Royale. Producent Albert "Cubby" Broccoli, muž, který naučil svět jíst brokolici a tou dobou je posedlý myšlenkou uvést Jamese Bonda na plátno, projevuje zájem, ale od paní Ratoffové se dozvídá, že je pozdě. Práva totiž odkoupil...

Charles K. Feldman Bývalý právník se cestou přes různé podřadné profese vypracoval až k postu prezidenta uznávané talentové agentury Famous Artists. Zastupovala mezi jinými Johna Waynea, Williama Holdena, Gretu Garbo nebo Marilyn Monroe. Feldman měl také na kontě produkční podíl na několika filmech (většinou přepisů divadelních her) a oscarovou nominaci za film Tramvaj do stanice Touha (1951). Měl pověst jednoho z nejchytřejších hollywoodských spekulantů a dovedl pro své nezávislé projekty získat největší hvězdy. Byl totiž přístupný dialogu a narozdíl od studií nechával tvůrce jít nevyzkoušenými cestami. Právě tento jeho příznačný rys se mu v cause Casino Royale vymstí... 

"Nesoutěžím se studii. Prostě koupím, co odmítnou, rozvinu to dál, přilepím nějaké to důležité jméno, obvykle herecké hvězdy nebo významného režiséra, a zbytek je snadný. Žádný producent, který má všech pět pohromadě, mou nabídku neodmítne." (Charles K. Feldman)

1961 Feldman se i tentokrát držel své metody. Jeho původní představa byla, že scénář napíší Ben Hecht a Billy Wilder a Jamese Bonda nebude hrát nikdo menší než Cary Grant pod režijním vedením Howarda Hawkse. V těchto intencích se projekt skutečně začal připravovat a dnes se můžeme jen domýšlet, kolik z wilderovského scénáře zůstalo i v konečném filmu. Jisté je, že Howard Hawks ztratil zájem, když se v novinách dočetl o připravovaném filmu Dr.No, první bondovce společnosti EON. Cary Grant, který ostatně odmítl hrát Bonda i v Dr.No, pravděpodobně nestačil být ani osloven. Projekt šel zpátky k ledu, ale ne nadlouho.

1964 Dr.No (1962) nedal vzniknout jen oficiální bondovské sérii, která se točí dodnes, ale taky bez přehánění stovkám napodobenin, epigonů, parafrází a parodií, které často ani neměly ambice pravému agentovi 007 konkurovat, jen bezstarostně surfovaly na vlnách nového trendu. Vlastní variaci na Jamese Bonda si zahráli mimo jiné Dean Martin, Gregory Peck, Michael Caine, James Coburn, Tony Curtis a tucty dalších herců.  Ze špionážních filmů se stal velký byznys a Feldmanovi to přirozeně nedalo spát. Zahájil vyjednávání s Columbií, United Artists a EON productions.  Columbia mu nabízí 500.000 dolarů plus procenta z tržeb, což by ale dohromady tak tak pokrylo jeho dosavadní náklady na preprodukci a oficiální bondovky se plánují na léta dopředu, což znamenalo, že na realizaci Casina Royale by přišla řada až za několik let. Feldman se tehdy rozhodl vzít opratě náročné produkce zcela do vlastních rukou a pokouší se přetáhnout Seana Conneryho. "Za milion dolarů do toho půjdu," odpovídá Connery. Ale tehdy se to Feldmanovi zdálo moc. O dva roky později zaplatí stejnou částku Peteru Sellersovi.

1965 Jiná Feldmanova produkce, ve Francii natáčená crazy komedie Co je nového, kočičko?, vyvolala menší kontroverzi a o to větší klaku publika. Feldman se rozhoduje, že jeho bondovský projekt bude komedie. Ale největší, nejhvězdnější a nejvýpravnější komedie všech dob. Jamese Bonda má hrát Laurence Harvey, Matu Bond Shirley MacLaine, M Trevor Howard. Nikdo z nich nemá čas. Oslovený autor zamýšleného hitu, scénárista Kočičky Woody Allen, po předchozí zkušenosti také odmítá. Svolí ale k herecké účasti.  Cosi jako základní konstrukci scénáře, nabízenou k posouzení hercům, nakonec s použitím dosavadní verze píše Wolf Mankowitz. 

Další hvězda kočičího týmu Peter Sellers přijímá nabídku pod podmínkou, že nebude hrát Jamese Bonda, ale muže, který si na Jamese Bonda hraje. Feldman jeho přání akceptuje, scénář se tím poněkud rozvětví, ale Peter si pochvaluje návrat ke "staré dobré šťastné anarchii jako v televizních začátcích". Navrhuje Feldmanovi najmout Josepha McGratha, režiséra Goon show, a Terryho Southerna, scenáristu Doktora Divnolásky. Feldman souhlasí. Autorská základna se dále rozrůstá o Michaeala Sayerse, Johna Lawa a Allenova spolupracovníka Mickeyho Rose. Producentova vize byla natočit "komedii, ve které se může stát cokoli" a za vzor si kladl kultovní bláznivinu Helzapoppin (1941). Zřejmě proto ho příliš netrápilo, že každý ze scenáristů, které najal a zavřel v pokojích jednoho hotelu, píše, co ho napadne. Dokonce mu připadalo inspirativní vytvářet v této kolonii malomocných různé nečekané dvojice a vzhledem k tomu, že děj filmu se tou dobou už odehrával na několika místech zeměkoule, počítal i s více režiséry. Řídil se zkrátka jediným imperativem: Víc gagů - víc úspěchu. Mno, uvidíme.

léto 1965 Feldman navštíví Davida Nivena a přiměje ho, aby si beze svědků přečetl svou část přísně tajného (protože stále nehotového) scénáře. Niven přijímá roli sira Jamese Bonda, jediného pravého 007. Hvězdné obsazení se rozrůstá téměř denně a s každým jménem na seznamu se projekt stává důvěryhodnějším pro nové adepty. Cubbymu Broccolimu musela v čase snídaně hořknout brokolice v ústech, když se v ranních novinách dočítal, že na mucholapku nehotového scénáře a slibované tvůrčí svobody postupně usedali Ursulla Andress, William Holden, Orson Welles, Ronnie Corbett,  Daliah Lavi, Charles Boyer, Peter O´Toole, Jean-Paul Belmondo, Barbra Streisand, Peter Ustinov, Frank Sinatra či Sophia Loren. Tak hvězdné sestavě skutečně žádná bondovka nemohla konkurovat. Čtyři posledně jmenovaní se později rozhodli jinak, ale ostatní neváhali kvůli opakovaným odkladům natáčení odříci desítky jiných projektů a Feldman si mnul ruce.

"Tu a tam Casino Royale naznačí, že mělo cosi jako natáčecí plán, scénář a příběh. Kdykoli se jedno z toho objeví, vypadá to na docela slušný film. Zbytek je dobrým příkladem toho, co se může stát, když všichni, kdo pracují na filmu, současně zešílí." (Roger Ebert)

11. ledna 1966 V londýnských Shepperton studios bylo zahájeno natáčení. Charlie Feldman poprvé spadl do jámy, kterou vykopal svým hvězdám. Ve snaze vlákat je všechny do jednoho projektu musel přirozeně každou celebritu přesvědčit, že to bude JEJÍ film. Konečně, slogan filmu později hlásal "Casino Royale je na jednoho Bonda příliš. Peter Sellers je James Bond. David Niven je James Bond. Ursulla Andress je James Bond.." a tak dále a tak podobně.

Peter Sellers Prvotní nadšení komika během dlouhého čekání  přešlo. Tou dobou spělo k zániku jeho manželství se švédskou kráskou Britt Ekland a Sellers odjížděl každý víkend z natáčení žehlit, co se dalo. Když se objevil, zasahoval do filmu způsobem, který podmínky realizace rozhodně neulehčil. Předně začal trvat na tom, že je James Bond. Peter ve skutečnosti hraje upjatého úředníka Evelyna Tremblea, jehož znalosti baccaratu mají pravému Jamesi Bondovi pomoci obelstít padoucha Le Chiffrea, ale pro zmatení nepřítele dostal Mr. Tremble krycí jméno James Bond. Komika této postavy se zřejmě měla původně blížit třeba českému panu Foustkovi nebo francouzskému Velkému blondýnovi s černou botou. Tremble je plachý a zajíkavý člověk, který začne být okolím považován za tajného agenta a celé dobrodružství posílí jeho sebevědomí. Tak si to Peter Sellers původně přál. Bohužel ani jeho sebevědomí nebylo z nejstabilnějších a roli pojal jako terapii. Vsadil na ležérní stylizaci "á la Cary Grant" a původní představa o bázlivé postavičce tím vzala zasvé.

Orson Welles Osud filmu bezděky ovlivnila i korunní princezna Margareta, která se přijela podívat na natáčení. Sellers, toho času v depresi, princeznu znal z dřívějška a její příchod si vyložil jako přátelskou snahu povzbudit ho. Před zraky celého štábu ji jaksepatří obřadně uvítal, načež se rozesmátá šlechtična jala skládat poklony filmovému titánovi, kterého přišla pozdravit - Orsonu Wellesovi. Poté, co si Peter od výkonného viceprezidenta Columbie Leo Jaffeho vyslechl, že v brýlích vypadá jako Woody Allen a Orson Welles dal k dobru několik neomalených poznámek o Sellersově nespolehlivosti a jeho podílu na produkčních komplikacích, Peter se začal vážně hroutit. Od té doby nemohl Wellese ani cítit. Jejich společné scéně u karetního stolu, kde se vzájemně hecují a trumfují v konverzaci i schopnosti hrát baccarat, by takové napětí možná i prospělo. Kdyby Orson Welles nevyužil atmosféry nevázané improvizace a nezačal také mluvit do scénáře. Trval na tom, že jeho LeChiffre ve scéně předvede několik efektních kouzelnických triků. Režisér McGrath návrh přijal a Welles si ukradl scénu pro sebe. Frustrovaný Sellers odmítl dál cokoli s oběma točit. Scéna v casinu se dokončila s každým hercem zvlášť, Peter si vymohl vyhazov Josepha McGratha, jehož původně sám zlanařil, a zatímco trvalo celé dva týdny najít náhradu (tou se stal Robert Parrish), komik z natáčení odjel. Tehdy nikdo netušil, že natrvalo.

Ursulla Andress "Copak nevidíte, že je to osobní přítelkyně Jamese Bonda?" Tuto větu napsal Woody Allen a pronesl Peter Sellers o Ursulle Andress v Co je nového, kočičko? Kdepak, ani sexsymbol dekády nesměl chybět. Feldman ji přesvědčil, že narozdíl od bondovky Dr.No, kde také hrála, nebude její Vesper žádná hloupoučká bondgirl, ale inteligentní žena činu. Ursulla mu uvěřila, přestože právě v Kočičce byla jen pro ozdobu, a... neprohloupila. Zcela upřímně si myslím, že podala přesvědčivější výkon, než se od ní očekávalo a prokázala i smysl pro humor.  
Sellersova absence (Feldman se později rozhodl dál nečekat na Godota a nepřítomného komika prostě vyhodil) způsobila pořádné díry v už tak chatrném scénáři. Spousta scén ve filmu prostě chybí, jiné se prapodivně přepisovaly na míru novým podmínkám. Ursulla Andress ve filmu oblékne několik nádherných kostýmů, ale ten nejpompéznější z nich, který vidíte na obrázku, byl původně připraven  právě pro jednu ze scén, které nebylo možné natočit. Aby ta drahá krása nepřišla vniveč, Vesper se takto oděna prochází v kanceláři plné stenotypistů. "Proč takhle nechodíte venku?" ptá se sir James Bond. "Lidé by na mě civěli."

"Charlie Feldman mi řekl: "Udělal jsi pro mě a pro ten film tolik, že tě dám do speciálního titulku  jako Režiséra koordinace." Já na to - Charlie, jestli to uděláš, zažaluju tě. Lidi se na to přijdou podívat a budu to já, koho se pak budou ptát "Vážně to bylo koordinované?"  (Val Guest)

Val Guest Řešení, jak udělat z nouze ctnost a přemostit vzniklé propasti v kontinuitě, vymýšlel a nezřídka i natáčel Val Guest. Původně herec, později scenárista a režisér všeho, co se naskytlo, byl pohotový, vynalézavý člověk a jako jeden z mála lidí ve štábu Casina Royale neměl ambice. Ve třicátých letech psal skvělé a dnes už zapomenuté komedie pro britského komika Willa Haye, později třeba Up the Creek (kde hrál Peter Sellers) nebo Where The Spies Are (prozměnu pro Davida Nivena) a několik horrorových filmů studia Hammer. V nízkorozpočtových filmech byla schopnost improvizace k nezaplacení a s určitou naivitou v nich publikum počítalo, ale v tak nákladné věci, jakou bylo Casino Royale, vás prostě zaskočí. K nápadům, jak se obejít bez Petera Sellerse, patřil například návrh použít výřez jeho fotografie v životní velikosti s tím, že při správném nasvícení nikdo nic nepozná. I když zlé jazyky tvrdí, že tato scéna ve filmu opravdu je, ani po cca patnáctém vidění jsem si ničeho nevšiml. Takže buď je to drb nebo opravdu účinné řešení.

John Huston Od žijící legendy, režiséra četných klasik jako Maltézský sokol nebo Africká královna, Feldman očekával snad zvýšení prestiže, snad jen spolehlivou rutinní práci. Čert ví. Ale proč to neříct, i Huston zlobil. Na začátku filmu přijíždí jako šéf MI6 M (občanským jménem  McTarry) za sirem Jamesem, aby ho spolu s šéfy Deuxiemme Burreau (Charles Boyer), CIA (William Holden) a KGB (Kurt Kasznar) přiměl k návratu z penze. Při výbuchu agentova sídla záhy přijde o život. Jako režisér pak měl na starosti dějovou linii, která zavede sira Jamese na skotský hrad plný vilných šestnáctiletých dívek (McTarryho údajných dcer) a neméně jurodivé vdovy. Až film uvidíte, nepochybně vás zarazí, že tato část děje plyne opravdu pomalu v kontrastu s divokým zbytkem. A to není nic proti délce jejího natáčení. Huston byl zvyklý točit rozvláčné epické příběhy (čerstvě měl za sebou Bibli) a namísto plánovaných týdnů se kochal krásnými komparsistkami mnoho měsíců. Má významný podíl na tom, že se rozpočet filmu navýšil na (pro komedii té doby neuvěřitelných) 12 milionů dolarů a že se Casino Royale natáčelo ještě po datu ohlášené premiéry.

Deborah Kerr Častou partnerku Caryho Granta, ale také Davida Nivena, jinde stěží uvidíte v tak přímočaře komediální roli, jakou byla agentka Mimi, vydávající se za McTarryho vdovu. Kerr, jindy dáma jemných způsobů, tentokrát vsadila na expresivnější výrazové prostředky a ostrý skotský akcent. Ve svých šestačtyřiceti letech se také stala - pravda, neoficiální - nejstarší bondgirl v historii. K filmu se dostala až v průběhu natáčení, kam přijela pozdravit staré přátele Nivena a Hustona. Za to, že nasmlouvaných deset dnů se postupně protáhlo ve dva měsíce pobíhání po větrných exteriérech v chatrném negližé, jí producent koupil vyhřívaný bazén. Deborah mu říkala "památník Charlieho Feldmana".

Woody Allen  Stokrát může popírat, že se na Casinu Royale autorsky podílel. Až uvidíte jeho výstupy s dialogy tak typickými pro Woodyho Allena 60. let, budete mít jasno. Objeví se krátce na začátku jako živá ilustrace k vyprávění sira Jamese o nezdárném synovci Jimmym Bondovi, a co vypadá jako půlminutové cameo, se později ukáže být předehrou k nejvtipnější části filmu, grotesknímu závěru. Pravda bude tedy někde uprostřed. Woody zažil, co jsou autorova muka, při natáčení Co je nového, kočičko? a účast v Casinu Royale přijal s podmínkou, že si ohlídá pouze své vlastní výstupy. Svým způsobem je to příznačné pro celý film a jeho výslednou inkoherenci. Allen se skutečně nenechal znervóznit  a užíval si setkání s Davidem Nivenem, napsal v Londýně divadelní hru Nepij tu vodu a s Mickeym Rosem rozpracoval scénář filmu Seber prachy a zmiz, první z řady svých vlastních, autorských parodií. Kdo ví. Možná že kdyby nepotkal Charlese K. Feldmana, vinula by se jeho životní dráha jiným směrem.

"Ten chlápek, co hrál Bonda, David Niven, byl tak kýčovitej, bylo to fakt ubohý. Je fakt smutně ironický, když se pustíte do tak velkolepý série, k tomu do úplně první Flemingovy knihy, začátku odkazu 007, v tak vobnošeným kabátě."  (Quentin Tarantino) 

"Je opravdu těžké rozeznat, co že to vlastně točíme." (David Niven)

"Tak tohle je David?"
"Ano. Pojmenoval jsem ho po jediném muži z Hollywoodu, kterého mám rád. Angličan. Jmenoval se David Niven. Byl skvělý herec, slyšel jste o něm?" (Ian Fleming: Žiješ jenom dvakrát)

David Niven Čistému vše čisté. Řekl bych, že totéž, co Val Guest znamenal pro tvůrčí zázemí filmu, udělal David Niven pro jeho vnější diváckou stravitelnost. Přemostil totiž rozdílnosti jednotlivých pojetí bondovské parodie, převzal část Sellersovy role a navíc dal Jamesi Bondovi vlastnosti, které Sean Connery - při vší úctě k němu - neměl. Sir James Bond je v rodokmenu Nivenovy filmografie spíše potomkem čestného Philease Fogga nežli narcistních seladonů z rodu Velkého šéfa nebo sira Charlese Lyttona. Stejně jako o dva roky dřív v podobně rozháraném filmu Lady L je to především Niven, kdo budí dojem opěrného bodu v nastalém zmatku. Říká se o něm, že právě jeho měl Ian Fleming na mysli, když postavu Jamese Bonda vymyslel. Totéž se lze dočíst o Carym Grantovi. Niven je skutečně jediný reálný herec, který byl přímo zmiňován ve dvou Flemingových knihách; autorova kresba, jak si představuje Jamese Bonda, mluví zase ve prospěch Caryho Granta. Buď jak buď, Niven odvedl dobrou práci a účast na Casinu Royale ho nijak nepoškodila.

A znovu Charles K. Feldman Ať je to jak chce, při vědomí všech okolností nelze Charlieho Feldmana neobdivovat. Přežil všechny tahanice o práva, neustálé změny štábu a hereckého obsazení, manýry svých hvězd, výsměch kritiky a vše, co s tím souviselo. Během realizace Casina Royale dostal infarkt, film nestačil dokončit v plánovaném čase a minulo jak původní datum premiéry (Vánoce 1966), tak i filmový festival v Cannes 1967, který měl film zahájit. Přesto všechno dokázal Charlie opravdu nahnat strach tvůrcům oficiálních bondovek, dostat publikum do kin a zachovat si korektní vztahy s většinou spolupracovníků. Kritiky byly zdrcující, přesto nešlo o propadák v pravém smyslu slova. Film se bezděky trefil do správné doby a byl třetím nejnavštěvovanějším snímkem roku. Celosvětově vydělal 44.000.000 dolarů. Charlie Feldman zemřel 25. května 1968 na rakovinu a Casino Royale na dalších třicet let upadlo v zapomnění. Teprve později bylo znovuobjeveno a jak už to bývá, doceněno jako svým zvláštním způsobem nejlepší odkaz psychedelie šedesátých let. Ale o tom až příště...