Alimentační turné Johna Cleese

RECENZE DVD John Cleese Live! - The Alimony Tour

Bůh žehnej paní Alyce Faye Eichelberger, té hamižné potvoře. Bývalé manželce Johna Cleese totiž nepřímo vděčíme za to, že dnes dávno neplatí, co komik tvrdil ještě před několika lety. Tehdy prohlašoval, že je víceméně na odpočinku, nikdy už nenapíše nic nového a hraní omezí na dabing animovaných postaviček, protože není třeba se kvůli němu holit. Místo toho jsou dnes Cleese plné talk show, má prý rozpracovaný filmový scénář, zabývá se myšlenkou adaptovat film Ryba jménem Wanda do podoby broadwayského muzikálu a loni absolvoval dvouměsíční turné po Velké Británii s vlastní one man show, jejíž záznam bude předmětem tohoto textu.

Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.

Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?

"Vím, co si teď říkáte: Netušili jsme, že je ve skutečnosti tak strašně starý."

Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.

Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.

Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.

Dvě z chyb, které by zkušený stand-up komik před živým publikem neudělal.

Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).

Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.

Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ,  že ostatní způsoby krmení bestie selžou.


MODRÁ KREV: 70%

Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011

Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese

Kalendář Proměny 2012

Tentokrát se není o čem dlouze rozepisovat, chci jen upozornit na jeden roztomilý a sympatický počin. V těchto dnech vychází ve formě nástěnného kalendáře pro rok 2012 originální kolekce fotek známých českých herců ve "světových" rolích. Kromě Petra Nárožného v kostýmu inspektora Clouseau fotografové Petr Kurečka a Marek Škarpa zachytili například Jiřího Lábuse jako Jamese Bonda, Viktora Preisse v masce Tootsie, Bolka Polívku jako upíra Nosferatu nebo Chantal Poullain, k nepoznání namaskovanou jako Střihorukého Edwarda. Právě její charitativní Nadace Archa Chantal vznik kalendáře iniciovala a výtěžkem z jeho prodeje pomůže zakoupit potřebné vybavení dětských oddělení nemocnic.

Foto: © 2011 Petr Kurečka a Marek Škarpa, kalendář PROMĚNY 2012

Nebyl bych si pomyslel, že někdy budu ze svého blogu odkazovat na stránky bulváru, ale kompletní galerii jednoduše musíte vidět, takže nahlédněte sem. Podobně laděné kalendáře vyšly už v předešlých dvou letech. Chcete-li spatřit například Věru Chytilovou jako Andyho Warhola, Martu Kubišovou v masce Johna Lennona nebo Vlastu Charmostovou jako Winstona Churchilla, prohlédněte si oficiální stránky projektu.

Taky už víte, co chcete k letošním Vánocům? :-)

Holy Flying Circus

RECENZE filmu Holy Flying Circus

BBC natočila a odvysílala nenápadný televizní film o kontroverzích, s nimiž se potýkala komediální skupina Monty Python po uvedení svého filmu Život Briana do kin. Psal se rok 1979, Pythoni prošli švihlou chůzí celou dekádou a průběžně posouvali hranice přijatelného v komedii. Novozákonní apokryf o muži, jehož si zaslepení věřící neustále pletou s dlouho očekávaným Mesiášem, jim ale neprošel zdaleka tak hladce jako nevinné skeče o reklamaci mrtvého papouška nebo o sebeobraně proti útokům ovocem.

Série veřejných protestů náboženských organizací vyvrcholila televizní debatou Johna Cleese a Michaela Palina s biskupem ze Southwarku Mervynem Stockwoodem a někdejším satirikem, alkoholikem a křesťanem Malcolmem Muggeridgem. Film Holy Flying Circus sliboval tyto události zrekapitulovat ve formě hraného dokumentu. Podobá se výsledek víc Duelu Frost/Nixon, nebo Monty Pythonově Létajícímu cirkusu? S rozpaky musím říct, že jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na neblahý film Život a smrt Petera Sellerse. Stejně jako on vyniká Holy Flying Circus dokonale obkresleným a proto autenticky působícím vnějškem a velmi rozpačitým obsahem.

Předně je třeba říct, že ve Velké Británii Život Briana nevyvolal zdaleka takovou kontroverzi jako v USA, případně v Irsku a Norsku, kde bylo jeho promítání dokonce zakázáno. Jak se můžete přesvědčit níže, vzpomínaná debata v televizní talk show Friday Night, Saturday Morning nebyla dostatečně konfliktní, aby film vystačil s její rekonstrukcí.  Nesla se v neškodném duchu pasivně agresivního pošťuchování a jedovatých narážek. Vzhledem k tomu, že Muggeridge a Stockwood film ve skutečnosti neviděli a zakřiknutý moderátor Tim Rice očividně neprahnul po konfliktu, ochota Cleese a Palina hájit napadané dílo vysvětlením jednotlivých scén a konkrétními argumenty vyšla víceméně naprázdno. Výsledkem střetu bylo jen utvrzení obou stran o správnosti vlastních názorů a pomýlenosti svých protivníků.

Holy Flying Circus proto musel nutně leccos přidat a přibarvit a rozkošatit předcházející události, aby se stal celovečerním programem. A udělal to v duchu hesla "pravda nesmí stát v cestě zábavnému vyprávění". Nemám filmu za zlé, že jednotlivé Pythony vykresluje podle několika nejpovrchnějších vnějškových znaků. Připadá mi dokonce velmi zábavné, že zdejší John Cleese (Darren Boyd) je vizáží, gesty, mimikou i rytmem řeči důslednou replikou hercovy postavy Basila Fawltyho ze sitcomu Hotýlek. Že manželku Michaela Palina (Charles Edwards) hraje Rufus Jones, hrající Terryho Jonese, hrajícího libovolnou ženskou postavu v montypythonském univerzu. I to, že Eric Idle, Terry Gilliam a Graham Chapman zde mají podobu jednoduchých karikatur - ambiciózní mamonář, nevyzpytatelný hipík a blazeovaný gay - bych akceptoval jako svého druhu poctu pythonským skečům. Narážkami na zlidovělé repliky a povědomé situace je ostatně skrz naskrz prošpikovaný celý děj.

Důvod, proč jsem film zcela nepřijal, je jiný. I přes okázale zdůrazňovanou nevážnost narativu a neustálé zcizujicí vsuvky, jimiž jsme opakovaně upozorňováni, že sledujeme fikci, se samotné srdce filmu vzdouvá překvapivě vážnými ambicemi vypovědět cosi o dobové cenzuře. Ze sdružení Monty Python se z vůle tvůrců stává jakýsi britský Larry Flynt; plamenně se hovoří o svobodě slova, fuckuje se ve všech pádech, Pythonům je přisuzována ambice brutálně penetrovat panensky korektní tradice televizního a filmového humoru. A v tom všem tvůrci filmu tragicky minuli terč.

Zábavnost celé kauzy Život Briana tkví podle mě v tom, jak život napodobil umění a komici čelili stejnému nedorozumění jako hrdina jejich filmu. Tak jako mohl Brian Cohen stokrát vysvětlovat, že není Mesiáš, neumí uzdravovat nemocné a rozhodně nemá v úmyslu někomu kázat nebo radit, ani Pythony nelze při nejlepší vůli podezřívat z revolučních ambicí a degradovat tak skvělou komedii, jakou je Život Briana, na vulgární politický manifest. V tom se mýlili jak odpůrci filmu, tak jeho zfanatizovaní příznivci. Holy Flying Circus křísí tento omyl k novému životu.

Film otevírá scéna, v níž se ke kameře přiblíží Ježíš Kristus, pronese k divákům několik vřelých slov v aramejštině a svůj výstup zakončí mohutným zabzděním do tváře jednoho ze svých následovníků. Typický příklad gagu, který by si přál být pythonský, ačkoli je jisté, že by ho Pythoni nikdy nenatočili. Jistě ne ze strachu z cenzury, ale prostě proto, že je stěží průměrně vtipný a příliš konvenční. Z podobného soudku jsou i smyšlené postavy sektářských aktivistů, z nichž jeden trpí kombinací koprolálie a Touretteova syndromu a druhý koktá, nebo hysterický televizní producent Alan Dick, který v hrubých obrysech připomíná megalomanského producenta z jednoho pythonského skeče ("Gotroch!", vzpomínáte?), ale je příliš teatrální, příliš pitvořivý a příliš doslovně vulgární, než aby byl srovnatelně vtipný.

Holy Flying Circus není zdaleka tak odvážný, jak by si přál být vnímán. V tom, aby se stal hraným dokumentem o úzkopsé cenzuře 70. let, mu brání eklektická forma. Ať je to vsuvka, vysvětlující rozdíly mezi filmovým a skutečným Johnem Cleesem, nebo fetišistická posedlost scenáristy vulgárními výrazy, které přitom v Životě Briana i v celém pythonském díle zastávaly zcela marginální roli, všechny tyto aspekty film beznadějně vzdalují kýžené iluzi reálných událostí, jakkoli pečlivě je napodobována jejich vnější fazóna. Věřte, že mě netěší hudrovat nad filmem, na který jsem se nesmírně těšil, jako Mel Smith v níže umístěném skeči, parodujícím brianovskou televizní debatu. Ale ani já se nemůžu ubránit pocitu, že Holy Flying Circus tak trochu "znesvětil našeho Pána, Johna Cleese", nebo si přinejmenším vykládá montypythonský humor poněkud jinak, než ho vidím já.

Některé jednotlivé scény nového filmu jsou nicméně opravdu velice zábavné. Když Michael Palin mezi dveřmi diskutuje s mužem, jenž se ho snaží přimět k podpisu protibrianovské petice, nebo když John Cleese uráží Palinovu ženu a topí se v rozpacích, jakmile ji spatří ve dveřích, jsou to momenty, které by opravdu mohly stejně dobře fungovat v Létajícím cirkusu nebo v Hotýlku. Hezké jsou i gilliamovské animace a jiné formální ozdůbky. Nemůžu ale popřít, že samotný obsah filmu mě poněkud zklamal.

Rozpačitou tečkou za tímto projektem je fakt, že i on vyvolal menší mediální kontroverzi. Jak se ukázalo, samotní Pythoni z něj totiž nejsou nadšení. Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin i producent pythonských pořadů Iain Johnston  v různých rozhovorech vyjádřili nespokojenost a Cleese také zklamání, že mu tvůrci filmu ani neodpověděli na nabídku se na projektu podílet jako konzultant. Možná je to stařecká zapšklost pánů v letech, možná oprávněné zklamání z toho, že jejich dílo opět někdo vykládá s tak arogantní libovůlí. Jednou to už zažili. 

MODRÁ KREV: 50%

Originální název: Holy Flying Circus

Režie: Owen Harris, Scénář: Tony Roche

Hrají: Darren Boyd (John Cleese), Charles Edwards (Michael Palin), Rufus Jones (Terry Jones a manželka Michaela Palina), Tom Fischer (Graham Chapman), Steve Punt (Eric Idle), Phil Nichol (Terry Gilliam), Ben Crispin (Ježíš Kristus), Jason Thorpe (Alan Dick), Paul Chahidi (Harry Balls), Roy Marsden (Mervyn Stockwood), Michael Cochrane (Malcolm Muggeridge), Tom Price (Tim Rice), Simon Greenall (Barry Atkins)

Johnny English skládá reparát

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Rowan Atkinson

Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o sequelu. Herec se rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o pět let později, kdy si  vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových,  sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.

Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.

Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.

MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker

Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011

Trailer V peřině

Přibližně rok trousila česká média poněkud velikášské zvěsti, že F.A.Brabec točí malý český Avatar. Myslím, že čerstvě zveřejněným trailerem bublina trochu splaskla. První český 3D film V peřině je pohádkový muzikál a vypadá velmi, velmi... česky. Ale to samozřejmě nemusí být k zahození a možná se ukáže, že přilákat do kin konzervativní publikum nenáročných rodinných filmů jako Ženy v pokušení na dosud neokoukaný třetí rozměr je vynikající producentská úvaha.

Nina Divíšková

Byla by, kdyby za tímto nápadem nestál přímo režisér. Scenárista Miroslav Adamec nabídl svou pohádku k realizaci už v roce 2004. Chyběly možná peníze, možná vůle a projekt znovu oživila až Brabcova myšlenka zatraktivnit celou věc třetím rozměrem. Stejně jako Avatar, byl i film V peřině natáčen stereoskopicky, tedy dvěma kamerami, které suplují lidské oči a 3D efekt díky nim vzniká přímo při natáčení, nikoli dodatečně jako například v případě Souboje Titánů (2010). Tento způsob realizace klade zcela nové nároky na herce i štáb a Brabec tvrdí, že zkratku 3D po této zkušenosti dešifroval jako 3krát Delší nebo 3krát Dražší natáčení.

Pohádka staví na jednoduchém příběhu: Naproti domu tajemné vykladačky snů madam Hildy (Nina Divíšková) sídlí rodinná čistírna peří, vedená Lucií Bílou a Karlem Rodenem. Dědeček Bolek Polívka objeví způsob, jak peří vyčistit od zlých snů, které se v něm usazují, Hilda ztratí klienty a přísahá čistírně pomstu. Poté, co dědeček záhadně zmizí a odbojná babička Eliška Balzerová ho chce stůj co stůj najít, se konflikt přesune přímo do říše snů, kterou dosavadní teaser trailer neukazuje, ale jeho přibližná podoba je znát z některých materiálů na oficiálních stránkách filmu.

Není radno soudit knihu podle obalu a film podle traileru, ale ten mi ze všeho nejvíc připomíná jakýsi hybrid mezi Renčovým muzikálem Rebelové a loňskou televizní pohádkou Dům U Zlatého úsvitu. Jsem docela zvědav, zda jeho uvedení v březnu 2011 způsobí hromadný astmatický záchvat z 3D peří, nebo nastolí nový trend v zoufale realistickém českém filmu poslední doby. Osobně hlavně doufám, že se nenaplní proroctví některých novinářů (například "Eliška Balzerová bude tančit hip-hop!") a že všechny písničky nemají tak hloupé texty jako ta z traileru.