Neviňátka

Někdy počátkem osmdesátých let usedl režisér Jack Clayton ke svému obvyklému stolu v restauraci. Než si stačil objednat, číšník mu předal obálku od "neznámého hosta". Jack vyňal z obálky lístek, na kterém stálo: "Neviňátka jsou nejlepší britský film od doby, kdy Hitchcock přesídlil do Ameriky. Váš Francois Truffaut" Film, který se novovlnnému Francouzovi tolik líbil, natočil Clayton už v roce 1961 a je tak dobrý, že se o něm rád rozepíšu, přestože to není ani náznakem komedie. Neviňátka (The Innocents) jsou totiž gotický horror.

Horrory nejsou tak docela předmětem mého zájmu; dívám se na ně sporadicky a na základě náhodného výběru. Často jsem zklamán jejich popisností a mlácením prázdné slámy, stejně často mile překvapen; to když se za hororovým rámcem skrývá třeba černá komedie, chytrá detektivka nebo - jako v tomto případě - psychologické drama. Film vychází z románu Henryho Jamese (1843-1916) Utažení šroubu. Kniha, kterou jsem bohužel nečetl, patří zdánlivě k žánru, lakonicky nazývanému ghost story. Tak byla napsána, vydána i čtena. Ovšem jak kým. Už po prvním vydání v roce 1898 totiž román vyvolal vlnu protichůdných interpretací. Sporná otázka je v určení přesné povahy zla, které je motorem příběhu. Claytonovu adaptaci lze také vykládat minimálně dvěma způsoby a protože se to zřejmě neobejde bez spoilerů, ty, kteří  jsou na ně hákliví a film dosud neviděli, na ně včas upozorním.

Vnější příběh není sám o sobě neobvyklý. Staropanenská slečna Giddensová (Deborah Kerr) přijala práci vychovatelky Flory a Milese, osiřelých svěřenců zaneprázdněného diplomata (Michael Redgrave). Přijímací pohovor s jejich sebestředným strýcem a poručníkem slečně napoví, že dohled nad dětmi a jejich výchova bude záviset zcela na ní. Tréma z odpovědnosti částečně opadne po příjezdu na rozlehlé sídlo. Guvernantku vítá srdečná hospodyně paní Groseová (Megs Jenkins) a malá Flora. I pozdější seznámení s jejím bratrem Milesem, který byl čerstvě vyloučen ze školy, zanechá ve slečně Giddensové příznivější dojem, než v jaký doufala. Ano, tyhle děti dokáže mít ráda a nahradit jim rodiče, jak jen toho bude schopna.

Jenže jak by řekl G.B.Shaw, i nejšťastnější hodinka má jen šedesát minut. Nad jasnou oblohou se brzy smrkne. Nová paní domu začne vídat tajemné vzdálené postavy, slyší hlasy a zneklidňuje ji i podivná změna v chování dětí. Dozvídá se útržkovité informace o dvou bývalých zaměstnancích - své předchůdkyni slečně Jesselové a zahradníku Quintovi. Děti byly na oba silně citově fixované, často o nich mluví a paní Groseová nechce prozradit okolnosti jejich odchodu. Právě tady se komorní melodrama stává horrorem, právě zde se láme do různých výkladů a právě teď požádám spoilerobijce, kteří dosud film neviděli, aby ve vlastním zájmu přeskočili následující odstavce. Prozrazují část děje, která by neměla být předem známa a jeho možnou interpretaci.

SPOILERY

Slečna Giddensová tedy vidí duchy Quinta a Jesselové; ostatní je buď nevidí, nebo to z nějakého důvodu popírají. Celý film je ovšem vyprávěný ze subjektivního pohledu guvernantky. Je to ona, jejímž prostřednictvím se seznamujeme s novým prostředím, ostatními postavami, s kým sdílíme úzkost z možného selhání a s kým také prožíváme následné nevysvětlitelné situace. Je ale slečna Giddensová spolehlivý vypravěč? Její děsivá teorie, že duchové zemřelých zaměstnanců domu zneužívají děti jako média, může být v kontextu žánru správná, nebo také může znamenat jen její vlastní pomatení mysli. Zjednodušeně řečeno, děti jsou buď posedlé zlými duchy, což je strašidelné. Nebo je vychovatelka psychicky labilní, přirozeným dětským hrám a tajnůstkářství přikládá  z vlastní nezkušenosti s mateřstvím démonický význam a čím dál hysteričtějším obviňováním je sama dohání k šílenství. To je, jak uznáte, také strašidelné. Film si dává nesmírně záležet na tom, aby byly neustále ve hře obě varianty a v případě té druhé dává možnost domýšlet, PROČ se slečna Giddensová vyšinula a proč se to projevuje právě tímto způsobem. 

Jamesův román je trojnásobným příběhem v příběhu. Bezejmenný vypravěč poslouchá svého přítele, jak čte z rukopisu slečny Giddensové, kterou kdysi znal a teď je mrtvá. Stojí za zmínku, že v knize je guvernantka mladá dívka v rozpuku; ve filmu ji hraje tehdy čtyřicetiletá Deborah Kerr a význam se tím posouvá. Pokud připustíme, že celá duchařská záhada je výplodem vychovatelčiny fantazie, příčina v knize bude jiná než ve filmu. Zastánci freudovských výkladů věcí soudili, že nezkušená dívka - hrdinka knihy - je deformována bigotní katolickou výchovou a tento vliv přenáší na děti poté, co se dozví, že slečna Jesselová a pan Quint byli milenci.

Miles, jak ho slečna v knize i ve filmu vnímá, se chová na svůj věk velmi dospěle. Racionální příčinou předčasného dospění může být prostý fakt, že je zvyklý vyrůstat bez otce, dále vzor v machistickém Quintovi i spartánská výchova v internátní škole. Filmová sečna Giddensová se také modlí, ale především je to stárnoucí bezdětná žena, o jejíž minulosti nic nevíme, její traumata z případných partnerských vztahů nebo jejich neexistence neznáme a zatímco v první polovině filmu s ní přirozeně sympatizujeme, dřív nebo později se může sama jevit jako původce nevědomého zla. Miles je pro ni symbolem mužského plemene, k němuž nikdy nenašla cestu, Flora děsivě tvárnou a sugestibilní holčičkou, jakou možná kdysi byla sama guvernantka. Vidět děti jako otisky dospělých vzorů, které přitom chápe jako nesprávné, v ní možná vyvolává vlastní traumatické vzpomínky. Scény, kdy oba s křikem nutí k "přiznání pravdy" a zajišťuje pro to podmínky - zahání zoufalé děti do pomyslného rohu, odkud není úniku - této řekněme psychoanalytické interpretaci silně nahrávají.

Za pozornost stojí například i kostýmy Deborah Kerr, přesněji jejich nikoli náhodné proměny v průběhu filmu. Na své nové působiště dorazí v ozdobných bílých šatech s nabíranou sukní, ale jak se domestikuje a  sílí v ní strašlivé podezření, její kostýmy mají čím dál tmavší barvu a jednodušší střih. Víc a víc se podobají přízraku slečny Jesselové, smutné postavě v černém, její předchůdkyni. Působivost filmu a fakt, že ho dlouho nedostanete z hlavy, má podle mě na svědomí právě tento "vnitřní děj", který každý vnímá spíše podprahově, každý ho interpretuje trochu jinak a nikdo se vlastně nedočká jednoznačného ujištění, která z možných teorií je správná.

KONEC ČÁSTI SE SPOILERY

Jack Clayton četl román Utažení šroubu v deseti letech a příběh osiřelých dětí, které utíkají do imaginárního světa a možná se ocitají v moci temných sil byl pro něj jistě velmi osobní. Sám vyrůstal bez otce, nikdy nechodil do školy, stěhoval se z místa na místo ve společnosti zvířecích mazlíčků a chův. Když měl tedy po vcelku stabilní kariéře producenta (například filmů Johna Hustona Moulin Rouge nebo Bílá velryba) a po celosvětovém úspěchu režijního debutu Místo nahoře (1959) možnost sám si zvolit látku, sáhl právě po románu Henryho Jamese. Považoval příběh za výzvu z technického i vypravěčského hlediska.

Z výrobního pohledu je to vlastně komorní drama pro tři dospělé herce, dvě děti a dva přeludy, odehrává se skoro celé na jednom venkovském panství a žánr strašidelné historky zdánlivě také svědčí spíš o produkčně nenáročné oddechové látce. Jack Clayton si byl ale vědom jak víceznačnosti knihy, kterou si přál na plátně zachovat, tak i rizika, že publikum v éře monstrhororů nějakou duchařinou nemusí oslovit. Obavy byly zbytečné, Neviňátka považovaly za jeho nejlepší film i takové kapacity jako William Wyler, Karel Reisz nebo už citovaný Francois Truffaut, a také - pokud na to dáte - různé žánrové žebříčky obliby, sestavované diváky i filmovými publicisty. Clayton především nepodcenil přípravu a podle hesla "chceš-li být nejlepší, spoj se s nejlepšími" se obklopil schopnými lidmi.

Kameraman Freddie Francis byl od začátku jasnou volbou. Nasnímal už Místo nahoře a navíc byl uznávanou stálicí v oblasti horrorů a thrillerů (později i jako režisér). Černobílá širokoúhlá kamera často snímá děj v několika plánech, dokonale vystihuje genia loci a dojem přítomnosti duchů v domě skvěle navozuje i tehdy, kdy je film neukazuje. O něco problematičtější bylo najít vhodného scenáristu a fakt, že v titulcích je jich hned několik, stál za zjištění podrobností.

Johnu Claytonovi velice záleželo na tom, aby diváci celou dobu pochybovali, zda je správná "nadpřirozená" nebo "rozumná" interpretace děje a aby měli možnost vlastní volby. Hledal tedy autora, který je schopen příběh zpracovat právě takto dvojznačně. Studio 20th Century Fox mu vnucovalo Williama Archibalda, na jehož divadelní adaptaci Jamesova románu mělo opci. Claytonovi se jeho verze nelíbila a s výjimkou Michaela Redgravea, který hrál ve hře stejně jako zde roli strýce (poté, co se režisér nedohodl s osloveným Carym Grantem), z ní zřejmě nezůstal kámen na kameni. Archibald je sice v titulcích uveden jako scenárista, ale podle Claytonových pamětí šlo jen o nutný ústupek profesním odborům a studiu. Zvažovaným autorem scénáře byl dále například Harold Pinter nebo John Mortimer. Ten je sice také uveden v titulcích, ale na filmu pracoval jen tři týdny, než byl odvolán k jinému projektu. Podle Claytona je výsledný film z 90% realizován podle zcela nové verze scénáře, kterou napsal Truman Capote.

Jak jsem se dočetl, v románu Henryho Jamese Utažení šroubu je slečně Giddensové 20 let. Konvence jeho adaptací nicméně velela obsadit starší herečku z podobných důvodů, z jakých se takto nakládá třeba s Sherlockem Holmesem - v předloze je příběh vyprávěn a interpretován s odstupem let zkušenou Giddensovou a film se tak elegantně vyhýbá únavným flashbackům, zpřítomňuje děj a předchází riziku, že se mladice bude publiku jevit jako naivní husa. Rok před tehdy čtyřicetiletou  Deborah Kerr hrála tuto postavu v televizní adaptaci čtyřiačtyřicetiletá Ingrid Bergman. Deborah byla sice součástí zadání studia, nikoli volbou režiséra, Clayton s ní byl nicméně zcela spokojen. Podle jejích vzpomínek se velmi rychle shodli, že bude  v roli guvernantky "chodkyní po provaze, nataženém mezi rozumem a šílenstvím". Znamenitý herecký výkon, ve společných scénách s Deborah Kerr zcela rovnocenný, podal představitel Milese Martin Stephens. Jeho vážná tvář a dospělé vystupování diváky zneklidňovaly už o rok dřív ve sci-fi Městečko prokletých.

Věc, která mi nedala spát, je původ písně O Willow Waly - přestože jsem film nikdy dřív neviděl, zažil jsem nutkavý pocit déja vu, jakmile jsem ten sténavý nápěv zaslechl. Píseň v podání dětského hlásku, který později identifikujeme jako Floru, si můžete vyslechnout níže. Zazní už před úvodními titulky a v jejich průběhu. Že bude mít v strašidelném ději svůj zvláštní význam, naznačuje už to, že v její prospěch utichly i obvyklé fanfáry, doprovázející logo studia 20th Century Fox. Po krátkém googlení se ukázalo, že text této povědomé písně je sice původní (napsal ho filmový kritik a pozdější scenárista Goldfingera Paul Dehn), ale melodie je opravdu převzatá. Prapůvodně je založená na dávné lidové písni a její filmová podoba navazuje na aranžmá Benjamina Brittena, který na motivy Utažení šroubu složil operu.

   

Pro úplnost jen dodám, že Utažení šroubu bylo filmově či televizně zpracováno přibližně dvacetkrát a bezprostředně k Neviňátkům se váže prequel Noční příchozí (1972), s kterým ale Jack Clayton ani nikdo jiný z tvůrčího okruhu nebo obsazení Neviňátek neměl autorsky ani produkčně nic společného.

MODRÁ KREV: 90%

Originální název: The Innocents

Režie: Jack Clayton, Scénář: Truman Capote, John Mortimer, (William Archibald) podle románu Henryho Jamese The Turn of the Screw

Hrají: Deborah Kerr (slečna Giddensová), Martin Stephens (Miles), Pamela Franklin (Flora), Megs Jenkins (paní Groseová), Michael Redgrave (strýček), Peter Wyngarde (Quint), Clytie Jessop (slečna Jesselová)