"Dejte si radit, to nemůže nikdy vadit, když budete se všemu smát...," zpívala v roce 1938 v převlekové komedii Holka nebo kluk. Život Adiny Mandlové (1910-1991) ale nebyl žádná legrace. Napsala o něm velmi otevřenou knihu a ta je právě k dostání za baťovských 99,- Kč v Levných knihách.
Letos uběhlo přesně sto let od narození herečky, kterou mnozí podceňovali v profesi, mnozí jí křivdili lidsky, ale jas její legendy tím vlastně jen posílili. Přiznám se, že sám jsem Adině Mandlové musel postupně přicházet na chuť. České filmy 30. a 40. let mám rád od dětství, jejich naivitu a určitou strojenost beru jako součást hry, ale třeba po boku Oldřicha Nového jsem vždycky raději viděl Natašu Gollovou. Adina v mých očích z té idylické stylizace vyčnívala. Provokovala. Byla uštěpačná, ironická, arogantní. Zprvu podprahově, jaksi proti srsti předepsané roli; později, když se ukázalo, že naivky nebudou její obor, už zcela otevřeně.
Ale asi právě to je na ní přitažlivé a kniha tento dojem ještě posiluje. Mandlová ji napsala na popud Josefa Škvoreckého a poprvé vyšla v jeho samizdatovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1977. Krátce po sametové revoluci se dočkala i prvního z mnoha českých vydání a není zcela od věci, že se tak stalo pod hlavičkou Československého filmového ústavu. Proč se akademická instituce vůbec zaobírala nějakou bulvární knihou dávno neaktivní herečky?
Ale asi právě to je na ní přitažlivé a kniha tento dojem ještě posiluje. Mandlová ji napsala na popud Josefa Škvoreckého a poprvé vyšla v jeho samizdatovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1977. Krátce po sametové revoluci se dočkala i prvního z mnoha českých vydání a není zcela od věci, že se tak stalo pod hlavičkou Československého filmového ústavu. Proč se akademická instituce vůbec zaobírala nějakou bulvární knihou dávno neaktivní herečky?
"Vy mošny, vy jste horší než já, protože co já dělám veřejně, vy děláte tajně." (Cech panen kutnohorských)
Ta kniha se svému žánru vymyká právě tak, jako její autorka trendům své doby. Máme sklony si idealizovat jak prostředí meziválečného českého filmu, tak dobu jako takovou. Pro pár působivých scén z Kristiána vytěsňujeme z podvědomí ušlápnutého oportunistu Aloise Nováka, který se za něj vydával. Mandlová líčí tuto dobu a vztahy v ní bez příkras. Nemstí se, neodsuzuje, jen plasticky vypráví, co zažila, co si o tom myslela tehdy a co později a samu sebe v tom vyprávění nijak nezvýhodňuje. Pokud velmi detailně líčí značně vyhrocené vztahy ve své rodině nebo pozdějších manželstvích, nezdá se, že to dělá, abychom ji litovali nebo obdivovali, ale proto, že i to jsou vlákna pavučiny, na kterou se později přilepila a nelze je proto zamlčet.
"Sedí muška na stěně, na stěně, na stěně, sedí muška na stěně, sedí a spí..." (Dva týdny štěstí)
"Sedí muška na stěně, na stěně, na stěně, sedí muška na stěně, sedí a spí..." (Dva týdny štěstí)
Když se po Praze kolem roku 1940 začala nést pomluva, že "Mandlová chodí s K.H.Frankem", nepřikládala jí zvláštní význam a ironizovala ji stejně jako vše ostatní, co se o ní povídalo. Vladimír Slavínský se tím drbem dokonce inspiroval k napsání a natočení úspěšné komedie Přítelkyně pana ministra. Adina v něm hrála chudou slečnu, která získá společenské renomé díky náhodě, že jela ve stejném výtahu s ministrem Jaroslavem Marvanem. Pomluva, která filmové hrdince paradoxně pomohla, reálnou Adinu Mandlovou de facto zničila. Kauzalita událostí, které po válce vedly až k jejímu exemplárnímu zatčení a uvěznění na Pankráci, je v knize vylíčena s udivující otevřeností a ukazuje právě tu odvrácenou tvář doby, za níž se neradi ohlížíme. Sama Mandlová tuto životní etapu shrnula lapidárními slovy:
"Nikdo nezatkl celou Českou filharmonii, ale dirigent Talich seděl na Pankráci; herci divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo a žádný je neodmítl, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první dny revoluce. Osvětlovači, kameramani a režiséři, kteří pracovali na Barrandově i v Berlíně na německých filmech, nebyli nahnáni do vězení, ale já tam seděla pro výstrahu celému uměleckému světu."
Není možné narovnat vše, co bylo pokřiveno, a popsané události herečku přiměly k emigraci. Přestože v ní prožila delší část života než v rodné zemi, v knize zaujímá oddíl "V cizině" sotva třetinu. Je nesmírně zajímavý, přesto je z něj znát, že činorodá aktivita předchozích let zmizela v nenávratnu a Mandlová se nikdy nesžila s novým prostředím. Kniha Dneska už se tomu směju je cenným vzkazem z minulosti. Ujišťuji vás, že na filmy s Adinou Mandlovou se po jejím přečtení budete dívat úplně jinýma očima.
