Lakomec Viktor Preiss

Záhy po odvysílání Talismanu ČT2 uvede nikoli vynikající, přesto nadstandardní televizní inscenaci Moliérova Lakomce (2002) s Viktorem Preissem v titulní roli.

Známý děj ČT shrnuje těmito slovy: "Harpagon je zámožný pán, ale svému domu vládne hamižnou pěstí. Šetří na všem, tyranizuje a omezuje své děti i personál. Zároveň je to však požitkář. Rád by si vzal za ženu mladičkou a půvabnou dívku Marianu, která však dává přednost jeho synovi Kleantovi. Dceru Elišku hodlá bez věna provdat za stárnoucího muže a Kleanta oženit s bohatou vdovou. Eliška však tajně miluje správce Valéra, který Harpagonovi naoko podlézá a snaží se získat jeho přízeň. Sňatky v domě organizuje důvtipná dohazovačka Frosina za přispění vychytralého sluhy Čipery. Po mnoha humorných zápletkách vše dopadne jinak, než si pán domu přál. Namísto Mariany objímá své ztracené a znovunalezené zlaťáky a o svých dětech nechce nic slyšet. Oba mladé milující páry si najdou prozatímní útočiště u Frosiny."

Zdeněk Zelenka, úpravce hry a režisér inscenace, ji uchopil trochu jinak, než je v kraji zvykem. Potlačil její příliš okázalou mravoličnost a neukazuje na Harpagona odsuzujícím prstem, spíš pozoruje jeho úzkost a paranoiu v tragikomickém kontextu. Blíží se tak moderním situačním komediím a naopak vzdaluje akademickému nakládání s přece jen zaprášeným textem. Vedlejším účinkem této rozvolněné modernizace jsou bohužel křečovité kreace několika herců ve vedlejších rolích. Scény, ve kterých chybí Harpagon, jsou výrazně slabší než zbytek.

Viděl jsem několik verzí Lakomce. Stanislav Neumann, Luba Skořepová a ve vypjatějších momentech i František Filipovský se zřejmě v souladu s režií nechali příliš unášet teatrálností Harpagonova monologu a jako by ho spíše zvnějšku komentovali a odsuzovali. Miloš Kopecký ho zase pojal jako muže, který si lakotu racionálně vybral a upnul se k ní jako jedinému cíli ve světě, jímž pohrdá. Je jistě těžké odolat vlivu tolika dřívějších interpretací, vyhnout se třeba jen podvědomé nápodobě.

Viktoru Preissovi se to podařilo. Jeho Harpagon je asketický, úzkostný hektik. Jeho čelo brázdí vrásky neustálých starostí se služebnictvem, dcerou, synem a jejich hýřivým požitkářstvím, kterému nebrání z vypočítavosti (jeho pletichy jsou směšně naivní), ale z přesvědčení a pudového strachu střádavé veverky, které se zčistajasna rozsypaly oříšky. Při tom všem je tak neodolatelně komický, jak umí být v analogických rolích snad jedině Louis de Funés (i on Harpagona hrál, bohužel ve filmu, jehož ambice se neslučovaly s Louisovou obvyklou komikou). Preissova téměř hmatatelná úzkost a stihomam vyvolává až obavy a soucit. Někdo by mohl namítnout, že je to špatně, že Harpagon JE negativní postava. Přesto se mi tato interpretace líbí nejvíc ze všech viděných a kvůli Viktoru Preissovi ji vřele doporučuji.

V obsazení dále figurují Jiřina Bohdalová, Jan Dolanský, Andrea Elsnerová, Filip Blažek, Michaela Maurerová, Miroslav Vladyka, Rudolf Hrušínský III., Oldřich Vlach, Jaroslav Kepka, Blažena Holišová a Jiří Datel Novotný.

 
Doba vysílání: neděle 7.3. v 17:20 na ČT2

Talisman

Protože tenisové utkání Davis Cupu Belgie-Česko, plánované na nedělní odpoledne, je zrušeno, Česká televize mění program a uvede dvě znamenité televizní inscenace klasických divadelních komedií. Nejprve si posvítíme na Talisman (1991).
 

Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862) byl rakouský operní pěvec, herec a především dramatik. Jeho hry, mezi jinými Lumpacivagabundus nebo Teta z Bruselu, byly a jsou často uváděny na českých jevištích. Typická pro ně byla forma zdánlivě nevázané frašky, vnějškově podobná třeba kouskům Georgese Feydeaua, která pod povrchem situační komiky skrývala poměrně adresné zacílení vtipu. Nedorozumění a záměny osob, typické ingredience žánru, zde často vyplývaly ze slov, různě chápaných podle sociálních skupin, kam jsou postavy začleněny. Tím se zase podobají pozdějším hrám Oscara Wildea.

 Talisman je dobrým příkladem hry tohoto druhu. Hlavní hrdina jménem Titus Feuerfuchs by mohl být přímým potomkem komického archetypu, který prochází stoletími světové dramatiky jednou jako Harlekýn, jindy Truffaldino, Scapino nebo Pseudolus. Vychytralý prostý člověk fikaně využívá naivity nebo hlouposti mocných, aby z nich vyzískal něco pro sebe. Titus je zrzavý. A protože ryšavost je v nadsázce této hry symbolem nízkého původu a jsou jí přisuzovány samé nehezké vlastnosti, Titus postupně skryje své vlasy pod tři paruky různých barev; podle toho, s jakou ženou si právě začne a vycítí u ní možnost dostat se s její pomocí někam výš. Prosté zahradnici tento nový objev odloudí výše postavená hospodyně či tajemnice paní hraběnky a ta se ho stejně lačně ujme později. Každá žena je něčím frustrovaná a Titem, jehož kučeravé vlasy jsou pro ni talismanem, si doufá zlepšit životní perspektivu.

Obsazení inscenace v režii Jaroslava Dudka je skvostné. Miroslav Vladyka byl tehdy v dobré formě. Vyrostl z ušatých pubescentů a jejich přehnané horlivosti, a zároveň měl ještě daleko ke spolupráci se Zdeňkem Troškou. Jako Titus tedy podává dobrý výkon a nepůsobí nepatřičně ani vedle mnohem zkušenějších partnerek. Zahradnici hraje svým obvyklým, osvědčeným způsobem Jiřina Bohdalová, tajemnici Iva Janžurová pojala jako odkvétající tuctovou ženu, která se naposled osmělí stylizovat do naivky, a konečně Jiřina Jirásková hraje zkrachovalou paní hraběnku s roztomilou směsí dominance a naivity lidí, kteří se nemusejí o nic osobně starat. V dalších, rozsahem drobných rolích uvidíte Jiřího Sováka, Josefa Beka a Zdeňka Řehoře.

Doba vysílání: neděle 7.3. v 16:20 na ČT2