Not the Messiah! (he´s a very naughty boy)

140 sboristů, 80členný orchestr, 5 sólistů, 8 dudáků, 3 ovce a 4 živí Pythoni v říjnu oslavili 40 let od vzniku skupiny Monty Python gigantickým koncertem v londýnské The Royal Albert Hall a míří s ním do českých kin!

Eric Idle, nejmuzikálnější z Pythonů, je současně nejdovednější v nacházení nových a nových způsobů, jak jejich starou slávu resuscitovat. Před lety zažil obrovský úspěch s turné Eric Idle zneužívá Monty Pythona, poté zkomponoval muzikál Spamalot na motivy filmu Monty Python a svatý Grál. Stal se z něj broadwayský velehit, oceněný cenou Tony. Tentokrát došlo na Život Briana. Pod názvem Not the Messiah, he´s a very naughty boy (Není žádný mesiáš, je to zlobivej kluk), který odkazuje jak na Händelova Mesiáše, tak na slavnou větu Brianovy matky, uspořádal dosud nejopulentnější akci pod hlavičkou Monty Pythona. Spektakulární oratorium, kde jako hosté vystoupili také Michael Palin, Terry Jones a Terry Gilliam. Protože u toho byly kamery, budeme mít čest být u toho také.

Háček je jen v tom, že půjde o exkluzivní jednorázové představení v 90 anglických kinech a mezi dalšími také ve třech českých. Předprodej je v plném proudu a nezbývá mnoho času. Trailer jistě přesvědčí i poslední pochybovače:

Data promítání:

Zlín 25.3.2010 v kině Golden Apple Cinema
Brno 25.3.2010 v kině Velký Špalíček
Praha 25.3.2010 v kině Palace Prague

Oficiální stránky projektu

Kočár nejsvětější svátosti

Jan Werich má pakostnici v noze, Miloše Kopeckého pod palcem a Jaroslavu Adamovou na krku.

S mikrokomediemi z 60. let s Janem Werichem v hlavní roli Česká televize šetří, má jich totiž všehovšudy sedm. Ale když některou odvysílá, můžete vsadit cedník, že to bude v neatraktivním čase. Tak je tomu i tentokrát. U příležitosti 85. narozenin Jaroslavy Adamové uvede nejdelší film této série, Kočár nejsvětější svátosti (1962).

 

Peru, 18. století: Limského místokrále Riberu (Jan Werich) trápí bolest v noze a zaměstnanci jeho domu kolem něj chodí po špičkách, aby mu nedali žádný podnět ke hněvu. Ale jak mu to říct? Jak mu sdělit, že zatímco stonal, jeho milenka, o níž nemají vědět, že je to milenka, vyvolala veřejný skandál? Herečka Camila Pericholová (Jaroslava Adamová) zběsilou jízdou kočárem, darem místokrále, vyvolala veřejné pohoršení v církevních kruzích. Na tajemníku Martinezovi (Miloš Kopecký) je toto svému vládci šetrně sdělit a připravit jej na možné diplomatické nepříjemnosti, které z toho plynou. Jak se vládce zachová? Ztrestá milenku, nebo donašeče? Zachová si důstojnost? Podlehne nenápadnému vydírání biskupa, tajemníka a ostatních, kteří by rádi z aféry získali něco pro sebe?

Původně divadelní hra Prospera Mérimée (1803-1870) La Carrosse du Saint-Sacrement stojí ve stínu jeho Carmen, přesto byla šestkrát zfilmovaná. Ale zatímco třeba ve výpravné verzi z roku 1952 stojí ve středu dění Anna Magnani jako Camila Pericholová, česká verze centralizuje nemocného místokrále a bere si tím z předlohy něco jiného, než co se samo nabízí. Pericholovou osobně poznáme až ve druhé polovině hry, kdy už mámě spoustu informací. Nejen o ní, ale zejména o těch, kteří o ní mluví, o tom, co způsobila a jak na to místokrál reagoval. S přezíravým nezájmem zamítl vše negativní jako pomluvy závistníků, ale mezi čtyřma očima s hříšnicí mluví jinak. Budete-li tuto jen zdánlivě statickou hru pozorně sledovat a poslouchat, shledáte ji nabitou událostmi.

Režie: František Filip, v dalších rolích Otomar Krejča, Miloš Nedbal a Miloš Nesvadba.

Doba vysílání: 14.3.2010 ve 12:00 na ČT2

Návštěvní dny Šimka a Grossmanna na CD

V pondělí 8.3.2010 vyšel jako levné trafikové audio CD první Návštěvní den Šimka a Grossmanna, s týdenními odstupy budou v průběhu března k mání další tři.

Není obvyklé, aby se komická dvojice tak hluboko vryla do dějin národní zábavy pouhými čtyřmi roky společného působení. Miloslav Šimek (1940-2004) a Jiří Grossmann (1941-1971) sice začali spolupracovat v roce 1962, ale vystupování v komorních scénách divadla Alfa v Plzni nebo klubu Olympic v Praze rozhodně nejsou tím, co je zařadilo do všeobecného povědomí. Teprve angažmá v divadle Semafor v roce 1967 udělalo z původně stavebního inženýra Grossmanna a pedagoga Šimka Cyrila a Metoděje dadaistického humoru československého zábavního průmyslu. Protože Česká televize v archivních sestřizích připomíná stále stejné a poměrně krotké skeče, vězte, že CD podoba se od televizních Návštěvních dnů liší.

Z televizních Návštěvních dnů a zejména pořadu Hop dva tři známe Šimka a Grossmanna převážně jako dva holedbavé naivy, kteří jsou přesvědčeni, že vědí, jak dělat "show", vzájemně se trumfují ve znalostech této problematiky a veškerá činnost na jevišti je přitom usvědčuje z omylu. To je ale neúplný obrázek. Jak vědí čtenáři jejich povídek, z nichž mnohé směly vyjít až po sametové revoluci, pánové měli i kurážnější stránku.

Šimek a Grossmann si postupně vytvořili určité putovní charaktery, které přenášeli z představení do představení. Grossmannův Dušan M. Pupák byl satirou na protěžované lidové takyumělce, užitečné blbce, kteří byli prosazováni jako režimem jmenovaná elita. Muž s nepřeslechnutelnou vadou řeči, jakož i mysli, byl ve skečích Š+G častým účastníkem besed a "mluvčím lidu". Jeho protiváha Čenda Krchov, představovaný Šimkem, už byl doslova vyšší kádr. Parodoval samozvané kulturní referenty a politické tribuny, kteří mnoho inteligence nepobrali, ale zato jim ve funkcích narostl hřebínek. Krchov ve svých projevech k publiku hýřil ukazovacími zájmeny, hudroval dobovými floskulemi a pod různými hrozbami se dožadoval poslušnosti publika. Nad besedami a veřejnými projevy nevyzpytatelného Pupáka dohlížel, zasahoval do nich a trestal každou odchylku od stanovených mantinelů, dopouštěje se přitom stále komičtějších atentátů na český jazyk. Byl k popukání.

Co se v televizi neobjevilo, často zůstalo v audiopodobě zachováno. Z ideologických důvodů se spousta skečů, povídek a písní na původní gramofonové desky nedostala a teprve při porevolučním vytěžování bohatého archivu Supraphonu máme možnost je slyšet. Sem patří například parodie na píseň Karla Gotta Dám dělovou ránu s všeříkajícím názvem Aurora nebo Grossmannovy anglicky zpívané písně. Stejně jako politicky ožehavé povídky typu Jak jsme přechovávali Bělogvardějce budou na CD uváděny jako bonusový materiál. V divadle a na deskách se proti televizi také víc improvizovalo podle reakcí přítomného publika a humor byl někdy abstraktnější, nepředžvýkaný pro masy.

Přiznám se rovnou, že ta CD ani z jejich dřívějších vydání sám dosud nemám a proto nevím, jak jsou sestřižena, jestli například dodržují posloupnost jednotlivých představení, nebo se jedná o průřezovou kompilaci napříč všemi, víceméně náhodně rozdělenou na čtyřech CD. Proto níže najdete seznam zvukových stop prvního Návštěvního dne, jak je uvádí vydavatel, Supraphon. Koupi ale rozhodně doporučuji. Za směšnou cenu 44,- Kč za kus získáte soubor nejvtipnějších výstupů ve své kategorii. Fantazie navíc udělá své a osobně mám Šimka a Grossmanna v audiopodobě radši než v televizních pořadech, přece jen ovlivněných přežitými dobovými trendy televizní zábavy.

Obsah CD Návštěvní den Šimka a Grosmanna 1:

01. Jambory (instrumental) - 1:28
02. Dobrý večer (dialog) - 4:24
03. Pastevecká (píseň) - 2:48
04. Moje jízda tramvají (povídka) - 5:58
05. O neštěstí (dialog) - 6:05
06. Džesík (píseň) - 2:38
07. Jak jsme chovali užitečné zvíře (povídka) - 7:27
08. Zeptej se, kam plují lodi (píseň) - 3:28
09. Pokus pro dva (dialog) - 4:42
10. Dialog o seznamování (dialog) - 4:54
11. Drahý můj / parodie (píseň) - 2:11
12. Návštěvní den 1 - závěr - 0:52
Bonusy:
13. Jak jsme přechovávali bělogvardějce (povídka) - 7:22
14. Maluju obrazy za cigáro (píseň) - 3:21
15. I Gotta Know (píseň) - 2:34
16. Pupák na besedě se čtenáři (dialog) - 10:40
17. Aurora / parodie na píseń Dám dělovou ránu (píseň) - 3:39

Vyšlo jako příloha deníku Blesk 8.3.2010


Návštěvní den 2 vyjde 15.3.2010
Návštěvní den 3 vyjde 22.3.2010
Návštěvní den 4 vyjde 29.3.2010

Lakomec Viktor Preiss

Záhy po odvysílání Talismanu ČT2 uvede nikoli vynikající, přesto nadstandardní televizní inscenaci Moliérova Lakomce (2002) s Viktorem Preissem v titulní roli.

Známý děj ČT shrnuje těmito slovy: "Harpagon je zámožný pán, ale svému domu vládne hamižnou pěstí. Šetří na všem, tyranizuje a omezuje své děti i personál. Zároveň je to však požitkář. Rád by si vzal za ženu mladičkou a půvabnou dívku Marianu, která však dává přednost jeho synovi Kleantovi. Dceru Elišku hodlá bez věna provdat za stárnoucího muže a Kleanta oženit s bohatou vdovou. Eliška však tajně miluje správce Valéra, který Harpagonovi naoko podlézá a snaží se získat jeho přízeň. Sňatky v domě organizuje důvtipná dohazovačka Frosina za přispění vychytralého sluhy Čipery. Po mnoha humorných zápletkách vše dopadne jinak, než si pán domu přál. Namísto Mariany objímá své ztracené a znovunalezené zlaťáky a o svých dětech nechce nic slyšet. Oba mladé milující páry si najdou prozatímní útočiště u Frosiny."

Zdeněk Zelenka, úpravce hry a režisér inscenace, ji uchopil trochu jinak, než je v kraji zvykem. Potlačil její příliš okázalou mravoličnost a neukazuje na Harpagona odsuzujícím prstem, spíš pozoruje jeho úzkost a paranoiu v tragikomickém kontextu. Blíží se tak moderním situačním komediím a naopak vzdaluje akademickému nakládání s přece jen zaprášeným textem. Vedlejším účinkem této rozvolněné modernizace jsou bohužel křečovité kreace několika herců ve vedlejších rolích. Scény, ve kterých chybí Harpagon, jsou výrazně slabší než zbytek.

Viděl jsem několik verzí Lakomce. Stanislav Neumann, Luba Skořepová a ve vypjatějších momentech i František Filipovský se zřejmě v souladu s režií nechali příliš unášet teatrálností Harpagonova monologu a jako by ho spíše zvnějšku komentovali a odsuzovali. Miloš Kopecký ho zase pojal jako muže, který si lakotu racionálně vybral a upnul se k ní jako jedinému cíli ve světě, jímž pohrdá. Je jistě těžké odolat vlivu tolika dřívějších interpretací, vyhnout se třeba jen podvědomé nápodobě.

Viktoru Preissovi se to podařilo. Jeho Harpagon je asketický, úzkostný hektik. Jeho čelo brázdí vrásky neustálých starostí se služebnictvem, dcerou, synem a jejich hýřivým požitkářstvím, kterému nebrání z vypočítavosti (jeho pletichy jsou směšně naivní), ale z přesvědčení a pudového strachu střádavé veverky, které se zčistajasna rozsypaly oříšky. Při tom všem je tak neodolatelně komický, jak umí být v analogických rolích snad jedině Louis de Funés (i on Harpagona hrál, bohužel ve filmu, jehož ambice se neslučovaly s Louisovou obvyklou komikou). Preissova téměř hmatatelná úzkost a stihomam vyvolává až obavy a soucit. Někdo by mohl namítnout, že je to špatně, že Harpagon JE negativní postava. Přesto se mi tato interpretace líbí nejvíc ze všech viděných a kvůli Viktoru Preissovi ji vřele doporučuji.

V obsazení dále figurují Jiřina Bohdalová, Jan Dolanský, Andrea Elsnerová, Filip Blažek, Michaela Maurerová, Miroslav Vladyka, Rudolf Hrušínský III., Oldřich Vlach, Jaroslav Kepka, Blažena Holišová a Jiří Datel Novotný.

 
Doba vysílání: neděle 7.3. v 17:20 na ČT2

Talisman

Protože tenisové utkání Davis Cupu Belgie-Česko, plánované na nedělní odpoledne, je zrušeno, Česká televize mění program a uvede dvě znamenité televizní inscenace klasických divadelních komedií. Nejprve si posvítíme na Talisman (1991).
 

Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862) byl rakouský operní pěvec, herec a především dramatik. Jeho hry, mezi jinými Lumpacivagabundus nebo Teta z Bruselu, byly a jsou často uváděny na českých jevištích. Typická pro ně byla forma zdánlivě nevázané frašky, vnějškově podobná třeba kouskům Georgese Feydeaua, která pod povrchem situační komiky skrývala poměrně adresné zacílení vtipu. Nedorozumění a záměny osob, typické ingredience žánru, zde často vyplývaly ze slov, různě chápaných podle sociálních skupin, kam jsou postavy začleněny. Tím se zase podobají pozdějším hrám Oscara Wildea.

 Talisman je dobrým příkladem hry tohoto druhu. Hlavní hrdina jménem Titus Feuerfuchs by mohl být přímým potomkem komického archetypu, který prochází stoletími světové dramatiky jednou jako Harlekýn, jindy Truffaldino, Scapino nebo Pseudolus. Vychytralý prostý člověk fikaně využívá naivity nebo hlouposti mocných, aby z nich vyzískal něco pro sebe. Titus je zrzavý. A protože ryšavost je v nadsázce této hry symbolem nízkého původu a jsou jí přisuzovány samé nehezké vlastnosti, Titus postupně skryje své vlasy pod tři paruky různých barev; podle toho, s jakou ženou si právě začne a vycítí u ní možnost dostat se s její pomocí někam výš. Prosté zahradnici tento nový objev odloudí výše postavená hospodyně či tajemnice paní hraběnky a ta se ho stejně lačně ujme později. Každá žena je něčím frustrovaná a Titem, jehož kučeravé vlasy jsou pro ni talismanem, si doufá zlepšit životní perspektivu.

Obsazení inscenace v režii Jaroslava Dudka je skvostné. Miroslav Vladyka byl tehdy v dobré formě. Vyrostl z ušatých pubescentů a jejich přehnané horlivosti, a zároveň měl ještě daleko ke spolupráci se Zdeňkem Troškou. Jako Titus tedy podává dobrý výkon a nepůsobí nepatřičně ani vedle mnohem zkušenějších partnerek. Zahradnici hraje svým obvyklým, osvědčeným způsobem Jiřina Bohdalová, tajemnici Iva Janžurová pojala jako odkvétající tuctovou ženu, která se naposled osmělí stylizovat do naivky, a konečně Jiřina Jirásková hraje zkrachovalou paní hraběnku s roztomilou směsí dominance a naivity lidí, kteří se nemusejí o nic osobně starat. V dalších, rozsahem drobných rolích uvidíte Jiřího Sováka, Josefa Beka a Zdeňka Řehoře.

Doba vysílání: neděle 7.3. v 16:20 na ČT2