Cary Grant: A Class Apart

Málokterý herec ve zvukové éře ovlivnil divácké nároky na hlavního hrdinu tak jako Cary Grant (1904-1986), ultimativní ikona starého Hollywoodu. Romantickým rolím dal uštěpačný vtip, komediálním eleganci a svými kreacemi inspiroval stejnou měrou třeba Indianu Jonese jako Jamese Bonda. Čeští a slovenští diváci ho přesto objevují až v posledních letech. Proč? V době jeho hvězdného působení (30.-60. léta) se k nám většina jeho filmů vůbec nedostala. Ještě v roce 1938 se Československá kina otřásala smíchy u Nahé pravdy a Leopardí ženy, ale přítoku dalších Grantových komedií zabránila nejprve druhá světová válka, později úspory v akvizici kvůli znárodnění Čs. kinematografie a nakonec odmítání "buržoazních přežitků". Když se zdejší situace v 60. letech uvolnila, Cary Grant právě přestal točit. Většina jeho filmů se u nás objevila až v porevolučním televizním vysílání nebo ještě později  na DVD. A stále je to jen kolem třiceti titulů z dvaasedmdesáti, které natočil.

Je to asi předsudek, že vše staré je překonané, co způsobuje, že většina lidí zná jméno Cary Grant spíš jako pojem, který by alespoň mlhavě znát měli, než z přímého diváckého zážitku. Některým jeho filmům se zde budu časem věnovat podrobněji, zatím nabízím slušný dokument v angličtině, který mapuje základní milníky Caryho kariéry. Nedá se říct, že by se film Cary Grant: A Class Apart pokoušel o nějaké podrobné kritické zhodnocení, neřkuli analýzu příčin Grantovy obliby u publika nebo zmiňovaných dopadů na žánry, v kterých působil. Jako základní mapa s praporky na nejzásadnějších místech jeho života a kariéry přesto poslouží dobře a třeba někomu pomůže objevit neprávem opomíjené lahůdky. 

Mezi mluvčími figurují například herec Martin Landau, herečka a Grantova třetí manželka Betsy Drake, scénárista Ernest Lehman nebo režisér a znalec starého Hollywoodu Peter Bogdanovich. Videa z tudou.com jsou delší než je obvyklé třeba na YouTube a proto se i déle načítají. Pro pohodlné sledování doporučuji u všech kliknout na play a pauzu a pustit si je jedno za druhým, až se načtou všechna čtyři.

Část první:

Část druhá:

Část třetí:

Část čtvrtá:

Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju

"Dejte si radit, to nemůže nikdy vadit, když budete se všemu smát...," zpívala v roce 1938 v převlekové komedii Holka nebo kluk. Život Adiny Mandlové (1910-1991) ale nebyl žádná legrace. Napsala o něm velmi otevřenou knihu a ta je právě k dostání za baťovských 99,- Kč v Levných knihách.

Letos uběhlo přesně sto let od narození herečky, kterou mnozí podceňovali v profesi, mnozí jí křivdili lidsky, ale jas její legendy tím vlastně jen posílili. Přiznám se, že sám jsem Adině Mandlové musel postupně přicházet na chuť. České filmy 30. a 40. let mám rád od dětství, jejich naivitu a určitou strojenost beru jako součást hry, ale třeba po boku Oldřicha Nového jsem vždycky raději viděl Natašu Gollovou. Adina v mých očích z té idylické stylizace vyčnívala. Provokovala. Byla uštěpačná, ironická, arogantní. Zprvu podprahově, jaksi proti srsti předepsané roli; později, když se ukázalo, že naivky nebudou její obor, už zcela otevřeně.

Ale asi právě to je na ní přitažlivé a kniha tento dojem ještě posiluje. Mandlová ji napsala na popud Josefa Škvoreckého a poprvé vyšla v jeho samizdatovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1977. Krátce po sametové revoluci se dočkala i prvního z mnoha českých vydání a není zcela od věci, že se tak stalo pod hlavičkou Československého filmového ústavu. Proč se akademická instituce vůbec zaobírala nějakou bulvární knihou dávno neaktivní herečky?

"Vy mošny, vy jste horší než já, protože co já dělám veřejně, vy děláte tajně." (Cech panen kutnohorských)

Ta kniha se svému žánru vymyká právě tak, jako její autorka trendům své doby. Máme sklony si idealizovat jak prostředí meziválečného českého filmu, tak dobu jako takovou. Pro pár působivých scén z Kristiána vytěsňujeme z podvědomí ušlápnutého oportunistu Aloise Nováka, který se za něj vydával. Mandlová líčí tuto dobu a vztahy v ní bez příkras. Nemstí se, neodsuzuje, jen plasticky vypráví, co zažila, co si o tom myslela tehdy a co později a samu sebe v tom vyprávění nijak nezvýhodňuje. Pokud velmi detailně líčí značně vyhrocené vztahy ve své rodině nebo pozdějších manželstvích, nezdá se, že to dělá, abychom ji litovali nebo obdivovali, ale proto, že i to jsou vlákna pavučiny, na kterou se později přilepila a nelze je proto zamlčet.

"Sedí muška na stěně, na stěně, na stěně, sedí muška na stěně, sedí a spí..." (Dva týdny štěstí)

Když se po Praze kolem roku 1940 začala nést pomluva, že "Mandlová chodí s K.H.Frankem", nepřikládala jí zvláštní význam a ironizovala ji stejně jako vše ostatní, co se o ní povídalo. Vladimír Slavínský se tím drbem dokonce inspiroval k napsání a natočení úspěšné komedie Přítelkyně pana ministra. Adina v něm hrála chudou slečnu, která získá společenské renomé díky náhodě, že jela ve stejném výtahu s ministrem Jaroslavem Marvanem. Pomluva, která filmové hrdince paradoxně pomohla, reálnou Adinu Mandlovou de facto zničila. Kauzalita událostí, které po válce vedly až k jejímu exemplárnímu zatčení a uvěznění na Pankráci, je v knize vylíčena s udivující otevřeností a ukazuje právě tu odvrácenou tvář doby, za níž se neradi ohlížíme. Sama Mandlová tuto životní etapu shrnula lapidárními slovy:

"Nikdo nezatkl celou Českou filharmonii, ale dirigent Talich seděl na Pankráci; herci divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo a žádný je neodmítl, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první dny revoluce. Osvětlovači, kameramani a režiséři, kteří pracovali na Barrandově i v Berlíně na německých filmech, nebyli nahnáni do vězení, ale já tam seděla pro výstrahu celému uměleckému světu."

Není možné narovnat vše, co bylo pokřiveno, a popsané události herečku přiměly k emigraci. Přestože v ní prožila delší část života než v rodné zemi, v knize zaujímá oddíl "V cizině" sotva třetinu. Je nesmírně zajímavý, přesto je z něj znát, že činorodá aktivita předchozích let zmizela v nenávratnu a Mandlová se nikdy nesžila s novým prostředím. Kniha Dneska už se tomu směju je cenným vzkazem z minulosti. Ujišťuji vás, že na filmy s Adinou Mandlovou se po jejím přečtení budete dívat úplně jinýma očima.

Not the Messiah! (he´s a very naughty boy)

140 sboristů, 80členný orchestr, 5 sólistů, 8 dudáků, 3 ovce a 4 živí Pythoni v říjnu oslavili 40 let od vzniku skupiny Monty Python gigantickým koncertem v londýnské The Royal Albert Hall a míří s ním do českých kin!

Eric Idle, nejmuzikálnější z Pythonů, je současně nejdovednější v nacházení nových a nových způsobů, jak jejich starou slávu resuscitovat. Před lety zažil obrovský úspěch s turné Eric Idle zneužívá Monty Pythona, poté zkomponoval muzikál Spamalot na motivy filmu Monty Python a svatý Grál. Stal se z něj broadwayský velehit, oceněný cenou Tony. Tentokrát došlo na Život Briana. Pod názvem Not the Messiah, he´s a very naughty boy (Není žádný mesiáš, je to zlobivej kluk), který odkazuje jak na Händelova Mesiáše, tak na slavnou větu Brianovy matky, uspořádal dosud nejopulentnější akci pod hlavičkou Monty Pythona. Spektakulární oratorium, kde jako hosté vystoupili také Michael Palin, Terry Jones a Terry Gilliam. Protože u toho byly kamery, budeme mít čest být u toho také.

Háček je jen v tom, že půjde o exkluzivní jednorázové představení v 90 anglických kinech a mezi dalšími také ve třech českých. Předprodej je v plném proudu a nezbývá mnoho času. Trailer jistě přesvědčí i poslední pochybovače:

Data promítání:

Zlín 25.3.2010 v kině Golden Apple Cinema
Brno 25.3.2010 v kině Velký Špalíček
Praha 25.3.2010 v kině Palace Prague

Oficiální stránky projektu