Alimentační turné Johna Cleese

RECENZE DVD John Cleese Live! - The Alimony Tour

Bůh žehnej paní Alyce Faye Eichelberger, té hamižné potvoře. Bývalé manželce Johna Cleese totiž nepřímo vděčíme za to, že dnes dávno neplatí, co komik tvrdil ještě před několika lety. Tehdy prohlašoval, že je víceméně na odpočinku, nikdy už nenapíše nic nového a hraní omezí na dabing animovaných postaviček, protože není třeba se kvůli němu holit. Místo toho jsou dnes Cleese plné talk show, má prý rozpracovaný filmový scénář, zabývá se myšlenkou adaptovat film Ryba jménem Wanda do podoby broadwayského muzikálu a loni absolvoval dvouměsíční turné po Velké Británii s vlastní one man show, jejíž záznam bude předmětem tohoto textu.

Od roku 2009 je totiž všechno jinak. Výsledek sporu o majetkové vyrovnání jejich bezdětného manželství tehdy udělal z paní Eichelberger jednu z nejbohatších zlatokopek starších šedesáti let. Soudní rozhodnutí Johnu Cleesovi nařizuje vyplatit jí v průběhu sedmi let od rozvodu 8 milionů liber (přibližně čtvrt miliardy českých korun), nepočítaje v to další 4 miliony liber ve formě nemovitostí. "Kdybychom teď oba zemřeli, její děti z předchozího manželství by zdědily víc mých peněz než moje vlastní děti," vysvětluje Cleese absurditu situace. Do svých sedmasedmdesáti let musí vydělat přibližně stejnou sumu jako za celou svou padesátiletou kariéru a přepustit ji někomu jinému. Neboli "nakrmit tu bestii," jak tomu říká.

Cleesovo pracovní tempo tedy v posledních letech značně zešvihlilo. Osobně nejsem moc rád, že se rozmělňuje v prkotinách jako jsou české televizní spoty k olympijským hrám, sequel Růžového pantera se Stevem Martinem nebo (myslím že už sedmé) pokračování Beethovena. Jsem skeptický i k oběma filmům, které mají dát znovu dohromady většinu Pythonů (A Liar's Autobiography a Absolutely Anything), respektive pouze jejich hlasy. Společným jmenovatelem všech projektů, do nichž se Cleese v posledních letech namočil, je to, že na ně neměl žádný autorský vliv. O důvod víc zajímat se o jeho vlastní one man show. Je ale dobrá?

"Vím, co si teď říkáte: Netušili jsme, že je ve skutečnosti tak strašně starý."

Ano a ne. The Alimony Tour je opravdu lepší než vše, co jsem jmenoval, v tom smyslu, že John Cleese je výhradním autorem a interpretem a nikoli loutkou v cizích rukou. Je duchaplný, jízlivý i nostalgický a je milé být v jeho společnosti. Otázkou je, proč se toto představení na pomezí bilanční benefice a přednášky o tvorbě komedie prezentuje jako stand-up a zda v takovém případě obstojí ve srovnání s prací Dylana Morana, Eddieho Izzarda nebo - zůstaneme-li v Cleesově generaci - Barryho Humphriese.

Stand-up je přece jen něčím víc než dvouhodinovým postáváním na jevišti a chrlením vtipných řečí, dokud jednomu neselžou kolena. Mimo jiné vyžaduje i delikátní umění komunikovat s publikem jako s partnerem v rozhovoru a dopřát mu dojem jedinečnosti večera. Iluzi něčeho, co se děje pouze tady a teď. John Cleese, zvyklý z práce pro film a televizi na precizní přípravu scénáře, zjevně dodržuje každou větu textu tak, jak si ji předepsal a podá každý bonmot právě tak, jak je zapotřebí. I přes očividnou snahu působit srdečně a neformálně ale zůstává mezi ním a publikem neviditelná bariéra a výsledkem je profesionální, příjemné, ale krapet sterilní představení.

Najdete-li si mezi obdivným sledováním komediálního boha čas i na pozorování diváků, brzy si všimnete, jak často se spíš polohlasně pochechtávají než hlasitě smějí, a jak často se usmívají jen ze zdvořilosti nebo radosti že vidí pár metrů od sebe řečnit člověka, jehož obdivují za něco jiného. Fakt, že celý záznam přesto doprovázejí hlasité ovace a salvy smíchu neměnné intenzity, výmluvně svědčí o tom, že ani největší z největších už se dnes neobejdou bez technické podpory konzervovaného smíchu. Cleese je vynikající slovní ekvilibrista, ale jeho síla se nejlépe projevuje v interakci s protihráči, které v tomto případě nemá; s živým publikem k vlastní škodě zachází víceméně jako s neviditelnou čtvrtou stěnou.

Dvě z chyb, které by zkušený stand-up komik před živým publikem neudělal.

Možná proto se mi DVD záznam líbil víc jako svého druhu autobiografická výpověď než jako stand-up. Prvních přibližně dvacet minut Cleese bez předstírání věnuje důvodům, proč ve svém věku neodpočívá s plédem na kolenou v luxusní vile, a sršaté lamentaci nad bezcitností své exmanželky. Pak se ale uklidní, zvolní tempo a začne hrát na struny nostalgie. Mnohé diváky asi překvapí, jak hluboko do minulosti se ponoří (ne, jeho kariéra ani zdaleka nezačala Monty Pythonovým Létajícím cirkusem) a kdo do ní zasáhl (kromě cirkusových kolegů Cleese vzpomíná také na Martyho Feldmana, Petera Sellerse nebo Davida Frosta).

Velmi zábavný úsek, který bezděky odhalí i jednu z inspirací pro seriál Hotýlek, věnuje své matce, pozoruhodně úzkostné ženě, která zemřela ve věku 102 let. Dojde přirozeně i na obligární vzpomínky na Pythony, ale je příjemné, že celý večer není ani zdaleka jen o nich. Cleese se také podělí o své zkušenosti s diváckou percepcí černého humoru, prozradí něco o vzniku filmu Ryba jménem Wanda a dál k mému žalu nezachází. Bylo by mě zajímalo, jak zpětně hodnotí své rozhodnutí přesídlit do Hollywoodu a hrát druhé až třetí housle vedle lidí s výrazně menším talentem, ale možná je pravda, že končit se má v nejlepším a všichni se nejspíš shodneme, že po Wandě už se nic srovnatelně dobrého nekonalo.

Nakonec je možné, že další část svých orálních memoárů si John Cleese nechává jako rezervu pro případ,  že ostatní způsoby krmení bestie selžou.


MODRÁ KREV: 70%

Originální název:
John Cleese Live: The Alimony Tour 2011

Režie: Julia Knowles
Scénář napsal a účinkuje: John Cleese

David Niven jako starý Drákula

RECENZE filmu Vampira/Old Dracula (1974)

Když jsem poprvé spatřil trailer Temných stínů, nejnovějšího filmu Tima Burtona, proletěly mi hlavou dvě myšlenky - "Tak ona je to komedie?" a "V tom případě propadne." Kromě jedné pozoruhodné výjimky (Plesu upírů Romana Polańského) se komedie o upírech zdají být prokleté a s železnou pravidelností končívají fiaskem.

Francouzské satiře Drákula a syn (1976) Edouarda Molinara nepomohl ani sám Christopher Lee v titulní roli, rozverná Svatba upírů (1993), kterou navzdory všemu a všem považuji za nejlepší film Jaroslava Soukupa, doplatila na umanuté srovnávání právě s Plesem upírů (třebaže vykrádá jedno zcela jiné dílo). Drákuloviny (1995) Mela Brookse mohly být sebedokonalejším parodickým remakem Draculy (1931) Todda Browninga, ale klamavý marketing z nich udělal domnělou pijavici na úspěchu Coppolova Draculy (1992), na nějž odkazuje minimálně. A Upír v Brooklynu (1995) byl tak trapnou narcistickou exhibicí Eddieho Murphyho, že si nic jiného než všeobecné zatracení nezasloužil.

Burtonův film jsem zatím neviděl a protože důvěryhodnější z dosavadních ohlasů vesměs potvrzují že je opravdu tak idiotský, jak se mi jevil z upoutávky, nebudu s jeho zhlédnutím pospíchat. Vzpomněl jsem si ale ještě na jeden starší film, který se Temným stínům v řadě ohledů podobá - také vyprávěl o starém upírovi v rozdováděných 70. letech, jeho děj nedával smysl a byl nepochopitelnou slepou uličkou v díle několika jinak respektuhodných tvůrců. Stejně jako všechny výše jmenované u publika beznadějně propadl.

Režisér filmu Co je nového, kočičko? Clive Donner natočil v roce 1973 podle scénáře Jeremyho Lloyda britskou komedii, v níž starý hrabě Drákula laškuje s modelkami z Playboye, provádí komplikované transfuze krve a jaksi en passant se dopouští bezděčného rasismu. V hlavní roli se na scenáristovo přání objevil tehdy třiašedesátiletý David Niven a film dostal do vínku dva distribuční názvy. Ve Velké Británii se v roce 1974 promítal jako Vampira, v USA o rok později jako Old Dracula. Ve snaze těžit z dobré pověsti Mladého Frankensteina Mela Brookse byly oba filmy v některých amerických kinech distribuovány jako dvojprogram. Při samostatných projekcích pak Donnerův film alespoň vábil diváky sloganem "Líbil se vám Mladý Frankenstein? Budete milovat Starého Drákulu!"

Hraběte upoutala interesantní jangulární jamka na straně 53

Milovat starého Drákulu jako postavu opravdu není těžké, protože zůstává především Davidem Nivenem, zdrženlivým anglickým gentlemanem s věčně ustaraným čelem, smyslem pro jemnou ironii a za všech okolností vybranými způsoby. Tentokrát jen usrkává místo sherry krev (od předloňské návštěvy podomního obchodníka má ještě slušnou zásobu vynikajícího ročníku 1971), straní se společnosti a přespává v rakvi.

Tak trochu po vzoru hrdinů Vincenta Price v poeovských adaptacích Rogera Cormana se zdejší Drákula oddává stesku po dávno zesnulé partnerce. Paní Drákulová alias Vampira před padesáti lety doplatila na politováníhodnou chybu - pokousala anemika. Nešťastný hrabě od té doby uchovává její tělo v mrazicím boxu (celý jeho hrad je vůbec dobře vybaven výdobytky moderní techniky) a spolu s oddaným komorníkem Maltraversem (Peter Bayliss) hledá ženu se vzácnou krevní skupinou 000, která jediná může přivést Vampiru k životu.

Když magazín Playboy projeví zájem pronajmout si hrad k focení, do Transylvánie zamíří mikrobus s modelkami. Po nenápadném odběru krve každé z nich se ukáže, že jedna je majitelkou právě oné vzácné krevní skupiny. Maltravers omylem pomíchá zkumavky a do žil Vampiry jsou tedy pro jistotu vpraveny všechny čtyři vzorky. Experiment funguje a hraběnka ožívá, ale protože jedna z playmates byla černoška, i Vampira (Teresa Graves) se stává černoškou. V okamžiku, kdy je komorníkem celá akce přirovnána k praní bílého prádla s jedním barevným kouskem, začíná se do této pomatené komedie vkrádat nepříjemná kontroverze.

Teresa Graves

Autor scénáře Jeremy Lloyd je mimo jiné spolutvůrcem britcomu z okupované Francie Haló, haló! a Vampira nabízí podobný druh rozverně infantilního humoru. Ale jako by se režisér Clive Donner nedokázal naladit na stejnou vlnu, inscenuje vpodstatě bláznivou komedii jako napůl vážný horrorový film a zjevně nemá jasno v tom, zda je Drákula protagonistou nebo antagonistou příběhu. Nejprve upíra představí jako neškodného postaršího gentlemana, který si navzdory statusu celebrity nepotrpí na okázalost, publicita ho uvádí do rozpaků a rekvizity jako ostré špičáky nebo pompézní pláštěnku s rudou podšívkou ukazuje s rezervovaným ostychem jen na výslovnou žádost turistů.

Později Donner chce, abychom se téhož Drákuly báli a fandili jistému Marcovi (bezbarvý Nicky Henson), který do Playboye píše doprovodný článek o upírské legendě. Protože hrabě chce stůj co stůj vrátit Vampiře původní barvu pleti ("Žijeme v malém městě a lidé by nás pomlouvali."), využije Marcova přístupu k modelkám, zhypnotizuje ho a pověří úkolem každé z nich odebrat krev k výrobě protilátky, a to pomocí nasazovacích zubů s injekčními stříkačkami ve špičácích.

Kladu si otázku, proč je vůbec hlavním hrdinou upír. Vyprávění by dávalo větší smysl, kdyby David Niven hrál zkrátka šíleného vědce, který chce oživit mrtvou ženu a potýká se s nepředpokládanými vedlejšími účinky svého experimentu. Film by to sice nezbavilo nepříjemné pachuti rasismu (Vampira po transfuzi začne mimo jiné mluvit způsobem, o němž se tvůrci filmu domnívají, že je černošským slangem, umírá touhou vidět nový film Jima Browna a zatrsat si s "černými bratry" na diskotéce), člověk by se ale neptal, proč vůbec upír potřebuje k odběrům krve prostředníka, a film by nemusel každou chvíli ztrácet tempo vysvětlováním (jak mohla upírka zemřít a neproměnit se v prach, za jakých okolností se po kousnutí z oběti stane upír a za jakých jiných nikoli a podobně).

Chyba není na vašem přijímači.

Prazvláštně nepovedenou komedii na mnoha místech zachraňuje přirozený šarm Teresy Graves a schopnost Davida Nivena zkultivovat často nevkusný humor. Sběratele camp filmů Starý Drákula zřejmě nezklame.

MODRÁ KREV: 40%

Originální název: Vampira (UK), Old Dracula (USA)
Režie: Clive Donner
Scénář: Jeremy Lloyd
Hrají: David Niven (Dracula), Teresa Graves (Vampira), Peter Bayliss (Maltravers), Bernard Bresslaw (manažer Playboye), Nicky Henson (Marc), Jennie Linden (Angela), Linda Hayden (Helga), Freddie Jones (Gilmore), Carol Cleveland (žena v garáži)

Klasický Hollywood na Facebooku

Nepochybně jste si všimli, že moje blogovací aktivita nápadně zřídla ve prospěch psaní článků jinam. Nejčastěji přispívám do rubriky Stroj času na webu Filmserver.cz. Smyslem této rubriky je inspirovat k objevování přehlížených klenotů z období přibližně od 30. do 70. let minulého století, tedy zlaté éry, kdy Hollywood ještě věřil v sílu příběhu a mimo jiné nabízel i specifické žánry, které už dnes neexistují (jako screwball, film noir nebo klasický muzikál).

Jste také náruživými diváky amerických filmů tohoto období? Pak vězte, že byla zřízena facebooková stránka, jejímž účelem je upozorňovat na každý nový Stroj času, ale i na tematicky spřízněné články z jiných koutů internetu, a informovat o vydání starohollywoodských filmů na DVD a Blu-ray nosičích nebo o jejich uvedení v televizi. Budeme rádi, když se k této malé komunitě staromilců připojíte. :-)

Klasický Hollywood na Facebooku

Kalendář Proměny 2012

Tentokrát se není o čem dlouze rozepisovat, chci jen upozornit na jeden roztomilý a sympatický počin. V těchto dnech vychází ve formě nástěnného kalendáře pro rok 2012 originální kolekce fotek známých českých herců ve "světových" rolích. Kromě Petra Nárožného v kostýmu inspektora Clouseau fotografové Petr Kurečka a Marek Škarpa zachytili například Jiřího Lábuse jako Jamese Bonda, Viktora Preisse v masce Tootsie, Bolka Polívku jako upíra Nosferatu nebo Chantal Poullain, k nepoznání namaskovanou jako Střihorukého Edwarda. Právě její charitativní Nadace Archa Chantal vznik kalendáře iniciovala a výtěžkem z jeho prodeje pomůže zakoupit potřebné vybavení dětských oddělení nemocnic.

Foto: © 2011 Petr Kurečka a Marek Škarpa, kalendář PROMĚNY 2012

Nebyl bych si pomyslel, že někdy budu ze svého blogu odkazovat na stránky bulváru, ale kompletní galerii jednoduše musíte vidět, takže nahlédněte sem. Podobně laděné kalendáře vyšly už v předešlých dvou letech. Chcete-li spatřit například Věru Chytilovou jako Andyho Warhola, Martu Kubišovou v masce Johna Lennona nebo Vlastu Charmostovou jako Winstona Churchilla, prohlédněte si oficiální stránky projektu.

Taky už víte, co chcete k letošním Vánocům? :-)

Holy Flying Circus

RECENZE filmu Holy Flying Circus

BBC natočila a odvysílala nenápadný televizní film o kontroverzích, s nimiž se potýkala komediální skupina Monty Python po uvedení svého filmu Život Briana do kin. Psal se rok 1979, Pythoni prošli švihlou chůzí celou dekádou a průběžně posouvali hranice přijatelného v komedii. Novozákonní apokryf o muži, jehož si zaslepení věřící neustále pletou s dlouho očekávaným Mesiášem, jim ale neprošel zdaleka tak hladce jako nevinné skeče o reklamaci mrtvého papouška nebo o sebeobraně proti útokům ovocem.

Série veřejných protestů náboženských organizací vyvrcholila televizní debatou Johna Cleese a Michaela Palina s biskupem ze Southwarku Mervynem Stockwoodem a někdejším satirikem, alkoholikem a křesťanem Malcolmem Muggeridgem. Film Holy Flying Circus sliboval tyto události zrekapitulovat ve formě hraného dokumentu. Podobá se výsledek víc Duelu Frost/Nixon, nebo Monty Pythonově Létajícímu cirkusu? S rozpaky musím říct, že jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na neblahý film Život a smrt Petera Sellerse. Stejně jako on vyniká Holy Flying Circus dokonale obkresleným a proto autenticky působícím vnějškem a velmi rozpačitým obsahem.

Předně je třeba říct, že ve Velké Británii Život Briana nevyvolal zdaleka takovou kontroverzi jako v USA, případně v Irsku a Norsku, kde bylo jeho promítání dokonce zakázáno. Jak se můžete přesvědčit níže, vzpomínaná debata v televizní talk show Friday Night, Saturday Morning nebyla dostatečně konfliktní, aby film vystačil s její rekonstrukcí.  Nesla se v neškodném duchu pasivně agresivního pošťuchování a jedovatých narážek. Vzhledem k tomu, že Muggeridge a Stockwood film ve skutečnosti neviděli a zakřiknutý moderátor Tim Rice očividně neprahnul po konfliktu, ochota Cleese a Palina hájit napadané dílo vysvětlením jednotlivých scén a konkrétními argumenty vyšla víceméně naprázdno. Výsledkem střetu bylo jen utvrzení obou stran o správnosti vlastních názorů a pomýlenosti svých protivníků.

Holy Flying Circus proto musel nutně leccos přidat a přibarvit a rozkošatit předcházející události, aby se stal celovečerním programem. A udělal to v duchu hesla "pravda nesmí stát v cestě zábavnému vyprávění". Nemám filmu za zlé, že jednotlivé Pythony vykresluje podle několika nejpovrchnějších vnějškových znaků. Připadá mi dokonce velmi zábavné, že zdejší John Cleese (Darren Boyd) je vizáží, gesty, mimikou i rytmem řeči důslednou replikou hercovy postavy Basila Fawltyho ze sitcomu Hotýlek. Že manželku Michaela Palina (Charles Edwards) hraje Rufus Jones, hrající Terryho Jonese, hrajícího libovolnou ženskou postavu v montypythonském univerzu. I to, že Eric Idle, Terry Gilliam a Graham Chapman zde mají podobu jednoduchých karikatur - ambiciózní mamonář, nevyzpytatelný hipík a blazeovaný gay - bych akceptoval jako svého druhu poctu pythonským skečům. Narážkami na zlidovělé repliky a povědomé situace je ostatně skrz naskrz prošpikovaný celý děj.

Důvod, proč jsem film zcela nepřijal, je jiný. I přes okázale zdůrazňovanou nevážnost narativu a neustálé zcizujicí vsuvky, jimiž jsme opakovaně upozorňováni, že sledujeme fikci, se samotné srdce filmu vzdouvá překvapivě vážnými ambicemi vypovědět cosi o dobové cenzuře. Ze sdružení Monty Python se z vůle tvůrců stává jakýsi britský Larry Flynt; plamenně se hovoří o svobodě slova, fuckuje se ve všech pádech, Pythonům je přisuzována ambice brutálně penetrovat panensky korektní tradice televizního a filmového humoru. A v tom všem tvůrci filmu tragicky minuli terč.

Zábavnost celé kauzy Život Briana tkví podle mě v tom, jak život napodobil umění a komici čelili stejnému nedorozumění jako hrdina jejich filmu. Tak jako mohl Brian Cohen stokrát vysvětlovat, že není Mesiáš, neumí uzdravovat nemocné a rozhodně nemá v úmyslu někomu kázat nebo radit, ani Pythony nelze při nejlepší vůli podezřívat z revolučních ambicí a degradovat tak skvělou komedii, jakou je Život Briana, na vulgární politický manifest. V tom se mýlili jak odpůrci filmu, tak jeho zfanatizovaní příznivci. Holy Flying Circus křísí tento omyl k novému životu.

Film otevírá scéna, v níž se ke kameře přiblíží Ježíš Kristus, pronese k divákům několik vřelých slov v aramejštině a svůj výstup zakončí mohutným zabzděním do tváře jednoho ze svých následovníků. Typický příklad gagu, který by si přál být pythonský, ačkoli je jisté, že by ho Pythoni nikdy nenatočili. Jistě ne ze strachu z cenzury, ale prostě proto, že je stěží průměrně vtipný a příliš konvenční. Z podobného soudku jsou i smyšlené postavy sektářských aktivistů, z nichž jeden trpí kombinací koprolálie a Touretteova syndromu a druhý koktá, nebo hysterický televizní producent Alan Dick, který v hrubých obrysech připomíná megalomanského producenta z jednoho pythonského skeče ("Gotroch!", vzpomínáte?), ale je příliš teatrální, příliš pitvořivý a příliš doslovně vulgární, než aby byl srovnatelně vtipný.

Holy Flying Circus není zdaleka tak odvážný, jak by si přál být vnímán. V tom, aby se stal hraným dokumentem o úzkopsé cenzuře 70. let, mu brání eklektická forma. Ať je to vsuvka, vysvětlující rozdíly mezi filmovým a skutečným Johnem Cleesem, nebo fetišistická posedlost scenáristy vulgárními výrazy, které přitom v Životě Briana i v celém pythonském díle zastávaly zcela marginální roli, všechny tyto aspekty film beznadějně vzdalují kýžené iluzi reálných událostí, jakkoli pečlivě je napodobována jejich vnější fazóna. Věřte, že mě netěší hudrovat nad filmem, na který jsem se nesmírně těšil, jako Mel Smith v níže umístěném skeči, parodujícím brianovskou televizní debatu. Ale ani já se nemůžu ubránit pocitu, že Holy Flying Circus tak trochu "znesvětil našeho Pána, Johna Cleese", nebo si přinejmenším vykládá montypythonský humor poněkud jinak, než ho vidím já.

Některé jednotlivé scény nového filmu jsou nicméně opravdu velice zábavné. Když Michael Palin mezi dveřmi diskutuje s mužem, jenž se ho snaží přimět k podpisu protibrianovské petice, nebo když John Cleese uráží Palinovu ženu a topí se v rozpacích, jakmile ji spatří ve dveřích, jsou to momenty, které by opravdu mohly stejně dobře fungovat v Létajícím cirkusu nebo v Hotýlku. Hezké jsou i gilliamovské animace a jiné formální ozdůbky. Nemůžu ale popřít, že samotný obsah filmu mě poněkud zklamal.

Rozpačitou tečkou za tímto projektem je fakt, že i on vyvolal menší mediální kontroverzi. Jak se ukázalo, samotní Pythoni z něj totiž nejsou nadšení. Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin i producent pythonských pořadů Iain Johnston  v různých rozhovorech vyjádřili nespokojenost a Cleese také zklamání, že mu tvůrci filmu ani neodpověděli na nabídku se na projektu podílet jako konzultant. Možná je to stařecká zapšklost pánů v letech, možná oprávněné zklamání z toho, že jejich dílo opět někdo vykládá s tak arogantní libovůlí. Jednou to už zažili. 

MODRÁ KREV: 50%

Originální název: Holy Flying Circus

Režie: Owen Harris, Scénář: Tony Roche

Hrají: Darren Boyd (John Cleese), Charles Edwards (Michael Palin), Rufus Jones (Terry Jones a manželka Michaela Palina), Tom Fischer (Graham Chapman), Steve Punt (Eric Idle), Phil Nichol (Terry Gilliam), Ben Crispin (Ježíš Kristus), Jason Thorpe (Alan Dick), Paul Chahidi (Harry Balls), Roy Marsden (Mervyn Stockwood), Michael Cochrane (Malcolm Muggeridge), Tom Price (Tim Rice), Simon Greenall (Barry Atkins)

Johnny English skládá reparát

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Rowan Atkinson

Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o sequelu. Herec se rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o pět let později, kdy si  vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových,  sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.

Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.

Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.

MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker

Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011

The Dirdy Birdy

Před několika dny jsem na YouTube objevil animovanou grotesku, která prý kdysi běžela na MTV jako předěl mezi jednotlivými pořady.  Skoro se stydím přiznat k tomu, jak vtipná mi ta drobná obskurnost připadá a kolikrát jsem ji během posledních několika dní viděl. Ale nedá se nic dělat; má dokonalý timing, návykovou hudbu a je svým nekompikovaným způsobem k popukání. Dosavadní počet hodnocení na ČSFD - 17 - si zaslouží být zvýšen.

ČSFD profil filmu

Drahý Billy...

Během získávání rešerší pro potřeby článku Svědek obžaloby jsem narazil na několik pozoruhodných dopisů, adresovaných režisérovi Billymu Wilderovi (Pojistka smrti, Sunset Blvd., Někdo to rád horké a jiné). Co mu psali Agatha Christie, Charles Laughton, John Huston, Clint Eastwood nebo Alfred Hitchcock?

Billy Wilder (1906-2002)

Alfred Hitchcock  (1899-1980), režisér (Okno do dvora, Vertigo, Psycho, Ptáci)

Posílat režisérům a producentům gratulace k premiéře nebo získanému ocenění patřilo sice k běžným konvencím starého Hollywoodu, ale pisateli podobných lístků byli obvykle herci, kteří se toužili mocným mužům vlichotit do přízně s nadějí na budoucí roli. Obdržet černé na bílém, že srovnatelně významný kolega a konkurent v boji o diváky obdivuje vaši práci, mělo nepochybně větší váhu. První Hitchcockův lístek se týká filmu noir Pojistka smrti (1944), druhý tragikomedie Byt (1960).

"Vážený pane:

Včera večer jsem měl to veliké potěšení spatřit půvabný film a rád bych řekl, že dvěma nejdůležitějšími slovy po "Pojistce smrti" jsou "Billy Wilder".

Alfred Hitchcock"

"Vážený pane Wildere,


včera jsem viděl BYT. Nemohu vyjádřit slovy, jak moc se mi líbil a jak skvěle je natočen.

Dojem byl tak silný, že mě přiměl napsat vám tento vzkaz. S nejsrdečnějšími pozdravy Alfred Hitchcock"

John Huston  (1906-1987), herec a režisér (Maltézský sokol, Africká královna, Bílá velryba)

Další chvála Pojistky smrti (1944). V dopise zmiňovaný Charlie je Wilderův častý spoluscenárista Charles Brackett.  John Huston ovšem přehlédl, že v případě Pojistky smrti se Billy Wilder výjimečně obešel bez Brackettovy spolupráce a scénář napsal se spisovatelem Raymondem Chandlerem.

"Drahý Billy,

v krátkosti ti řeknu, jak vysoko si cením Pojistky smrti. Je excelentní ve všech ohledech - od příběhu (gratulace Charliemu), přes kameru (gratulace starouši Johnovi) a herecké výkony (gratulace hercům) po režii (gratulace tobě za příbeh, kameru, herecké výkony a režii).

S přáním všeho nejlepšího srdečně John"

Agatha Christie  (1890-1976), spisovatelka (Deset malých černoušků, Vražda v Orient expresu)

První dáma detektivky byla mimo jiné známá nedůvěrou v odchylky filmových adaptací svých děl od předlohy. Billy Wilder se mohl jen domýšlet, co asi říkala na jeho poměrně progresivní zpracování její hry Svědek obžaloby (1958). Dopis není datovaný, ale protože autorka zmiňuje Lawrence Bachmana, producenta detektivních komedií s její slečnou Marpleovou, dá se předpokládat, že Wilderovi napsala mezi lety 1961-1964, kdy se tato volná série natáčela.

"Drahý Billy Wildere, 

Larry Bachman mi řekl, že jste se nikdy nedozvěděl, jestli se mi líbil váš film Svědek obžaloby. Nuže - líbil se mi. Víc než to - bavila jsem se, což se mi dosud při sledování žádného filmu podle mé předlohy nestalo. Odvedl jste skvělou práci a váš film stále velmi obdivuji. Jako spousta lidí. Dovolte tedy, abych vám složila poklonu. 

 Vaše Agatha Christie"

Charles Laughton  (1899-1962), herec (Zvoník od Matky Boží, Vzpoura na lodi Bounty) a režisér (Lovcova noc)

Na filmu Svědek obžaloby (1958) Wilder poprvé a naposled spolupracoval se slavným britským hercem, domestikovaným v USA. Laughton byl za svou roli obhájce sira Wilfrida Robartse nominován na Oscara, ale odnesl si ho Alec Guinness za film Most přes řeku Kwai. Vysvětlivky ke jménům v dopise: Audrey je Wilderova žena, Elsa - Elsa Lanchester, herečka a manželka Charlese Laughtona, rovněž nominovaná na Oscara za Svědka obžaloby, v němž hrála ošetřovatelku sira Wilfrida.

"Nejdražší Billy,

Věřím, že mě znáš dost abys věděl, že říkám pravdu, napíšu-li ti, jak jsem šťastný, že jsem nedostal Oscara. Kdykoli na něj pomyslím, dostanu chmurnou náladu. Nevěřím v integritu té zatracené věci, když si uvědomím, že Garbo žádného nedostala, Chaplin ho nedostal, ani Hitchcock ho nemá. Ty nějakého máš, drahý příteli? Nevzpomínám si.

Pošpinilo by mou pověst, kdybych neodmítl něco, na co shlížím s vrchu, a jsem zavázán Lloydu Wrightovi, že jsem to nemusel udělat.

Byl jsem strašlivě konsternován, když jsem se dozvěděl, že ty nejsi ani nominován za svůj scénář a režii "Svědka", ačkoli nepatřím k těm pošukům, a vím, v čem je pravá cena. Říkám si, že je pro tebe svým způsobem nevýhoda, že nejsi herec a nevidíš tváře obyčejných lidí, jak se rozzáří, když přijdou, aby ti řekli že takový film právě viděli. To je jediná věc, která skutečně znamená, že naše úsilí stálo za tu námahu.

Bůh žehnej tobě i "Svědkovi", drahý Billy, i době, kterou jsme spolu strávili o prázdninách; patřila k nejlepším momentům mého života. Doufám, že spolu budeme brzy znovu spolupracovat. Už jsem přišel o příliš mnoho v bojích o pozici a při kompromisech v práci s lidmi, kterým jsem nedůvěřoval nebo je neměl rád.

Scénář mé hry je dokončen. Kopii má Taft Schreiber. Nemám jinou, kterou bych ti poslal. Ředitelství škudlí na rozpočtu, což je v divadle nejspíš dobře. Vše, co mám, je scénář pro sebe a Elsu. Vzkázal jsem Taftovi, aby ti text poslal" (zbytek nečitelný vinou zvětšeniny Laughtonova podpisu). 

"Pozdravuj Audrey

Charles Laughton"

Clint Eastwood (1930), herec (Pro hrst dolarů, Drsný Harry) a režisér (Výměna, Gran Torino)

Dopis obsahuje dvě zajímavé informace. Že se tehdy čtyřiadvacetiletý zcela neznámý herec odvážně ucházel o hlavní roli Charlese Lindberga ve Wilderově filmu Přelet přes oceán, a také jak dlouho se tento film připravoval. Od data dopisu z roku 1954 do roku 1957, kdy měl film premiéru, Wilder stačil natočit dva jiné filmy. Lindberga hrál nakonec James Stewart, nepopiratelně příliš starý na svou roli, a film u diváků zcela propadl. Eastwood se ke slávě propracoval cestou epizodních rolí v béčkových filmech typu Tarantule (1955).

"Vážený pane Wildere,

děkuji Vám, že jste si našel čas se na mě podívat, když byl pan Athur Lubin tak laskav a představil mě při Vašem natáčení. Pan Solly Baiano z Warner Brothers se zdál být nakloněn možnosti mého obsazení do role Lindberga, když mě navštívil tady v Universalu, se kterým mám kontrakt.

Zneklidnilo mě, když jste řekl panu Lubinovi, že byste rád viděl kamerové zkoušky. Jediná, kterou se mnou Universal udělal, byl jeden z těch nepříjemných rozhovorů, při kterém jsem se necítil moc dobře, i když mi nakonec pomohl podepsat kontrakt. Až dojde na obsazování, upřednostňoval bych náš osobní rozhovor před promítáním těch kamerových zkoušek, protože od doby jejich natočení jsem se v každém ohledu zlepšil. Cítím, že o mých kvalitách byste se lépe přesvědčil při osobním rozhovoru.

Znovu vám děkuji a doufám, že jsem vás nestál příliš mnoho času. Těším se na naše další setkání.

V úctě Váš
Clint Eastwood"

Zemřel režisér Blake Edwards

Ve středu 15. prosince zemřel na následky zápalu plic Blake Edwards, režisér Snídaně u Tiffanyho nebo Růžového pantera. Bylo mu 88 let.

Blake Edwards (1922-2010)

Muž, který dal světu několik výborných komedií, se narodil  jako William Blake Crump 26. července 1922 ve státě Oklahoma. Nevlastní syn filmového produkčního a vnuk režiséra němých filmů tvrdil, že neradostné dětství mu pomáhaly snášet filmové grotesky Laurela a Hardyho nebo Harolda Lloyda. S Lloydem i Laurelem se později setkal, ale daleko zásadnější pro něj a jeho budoucí renomé bylo přátelství s jejich režisérem. Leo McCarey, podepsaný pod desítkami němých komedií a několika zvukovými (jako Kachní polévka, Nahá pravda nebo Farář u svatého Dominika) se stal Edwardsovým mentorem a inspirátorem.

"Jednoho dne koncem čtyřicátých let začal McCarey mluvit o stavbě gagu. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Uvedl příklad této situace: Mladý muž strávil se svou dívkou den v parku. On Ji vyprovází k tramvaji a nabídne Jí rámě. Ona vystoupí na stupátko tramvaje a než se s ním stačí rozloučit, tramvaj se dá pomalu do pohybu. On kráčí vedle tramvaje a ujišťuje Ji o své náklonnosti. Tramvaj rychle nabere rychlost, které On - už klusající - nestačí a brzy sebou řízne. Sedí rozcuchaný v louži uprostřed silnice a stále Jí mává. Konec? Ne. On si teď uvědomí, že ho může něco přejet. Posbírá do klobouku drobné věci, které mu vypadly z kapes, a položí klobouk k obrubníku. Konec? Ne. Kolem prochází stará dáma, vezme si z klobouku pero a hodí do něj niklák. Teprve to je konec. Nevěřili byste, kolikrát jsem o tom přemýšlel."   (Blake Edwards)

Blake Edwards v 60. letech

Princip furiantského hrdiny, zas a znovu tupeného ponižující situací, kterou si snaží nepřipouštět, Edwards později použil mnohokrát. Inspektor Clouseau z Růžového pantera, profesor Fate z Velkých závodů, Hrundi z Večírku, Rob z Micki a Maude a v jistém ohledu i Holly ze Snídaně u Tiffanyho, ti všichni tomuto vzorci odpovídají. K odkazu němých grotesek se samozřejmě hlásí i mnoho jiných režisérů, ale ti obvykle navazují spíš na sentiment  Charlieho Chaplina a aby se zalíbili masám, své hrdiny ukazují v lepším světle, často jako bezelstné nešťastníky a fackovací panáky sociální nespravedlnosti. Edwardsovo vidění situační komedie se mnohem víc blíží odhodlání Harolda Lloyda, šplhajícího s vidinou odměny po římsách mrakodrapu. Hrdina má vždy konkrétní ambici (vyhrát mezinárodní závod, zapadnout do společnosti, dopadnout zločince) a pokračuje ve svém usilování i tehdy, kdy je jasné, že na ně z různých důvodů objektivně nemá (soupeř v závodech je lepší, společnost o nového člena nestojí, zločinec je inteligentnější než detektiv). 

Tohle považuju za jakýsi trademark Blakea Edwardse nebo přinejmenším těch jeho filmů, které byly úspěšné. Dokud ukazovaly zápal a odhodlání svých hrdinů překračovat vlastní stín, byly skvělé. Později se Edwards unavil a jak panteří pokračování ze 70. a 80. let, tak i různé jiné jeho komedie po řemeslné stránce jely na autopilota a implicitně ukazovaly stále větší rezignaci režiséra nad lidským plemenem a jeho schopnostmi či skrytými kvalitami. Některé z nich byly úspěšné, jiné propadly, ale s odstupem času se jeví jako paleta různých tónů šedi. Cílem usilování hrdinů už není touha být akceptován nebo oceněn, cílem je bezohledně ukojit chtíč (Kus nebo Jako na kolotoči). Vrcholem Edwardsova zhnusení světem je okázalý trucpodnik Trhák, satira na Hollywood, která sice oslovila část kritiky, ale zoufale jí chybí Edwardsova dřívější hravost a odstup. Připomenu radši lepší kousky.

PĚT FILMŮ BLAKEA EDWARDSE, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT:

Snídaně u Tiffanyho (1960)
Adaptace novely Trumana Capotea, hodná samostatného článku. Příběh začínajícího spisovatele a jeho přátelství (později i malinko násilně připsaného románku) s excentrickou newyorskou dívkou,  je při vší úctě k dílu Woodyho Allena nejkrásnějším chvalozpěvem na New York, jaký znám. Režírovat měl původně John Frankenheimer, pro hlavní roli Holly Golightlyové se zprvu počítalo s Marilyn Monroe nebo Kim Novak. Když obě odmítly, obsadil Edwards do nezvyklé role světačky Audrey Hepburn. Audrey se v "malých černých" večerních šatech prošla za úsvitu newyorskými ulicemi, nakoupila v snobském klenotnictví, zapěla Moon River Henryho Manciniho a stala se ikonou filmu. V posledních letech se začíná štěbetat o možném remaku, ale osobně si nedovedu představit lepší výsledek než je tento krásně lyrický a vtipný film o tom, že "jen pro ten dnešní den stojí za to žít."

Dny vína a růží (1962)
 Pesimistickou opozicí je mu drama o manželském páru, který pomalu propadá alkoholismu. Stejně jako Wilderova studie sebeobelhávání Ztracený víkend (1945) nebo Seatonův portrét slabocha Country Girl (1954), nejsou ani Dny vína a růží o alkoholu. Alkohol je oběma postavám záminkou, únikem, katalyzátorem problémů a pochybností, které mají opilí i za střízliva. Lidé, kteří se ženou za domněle vytouženými metami jako je lepší práce nebo stálý partnerský vztah, jsou zmatení a zklamaní, když svého cíle dosáhnou a nemohou přijít na žádný další. Edwards mohl sotva tušit, že tím předznamenal vývoj vlastní kariéry. Jack Lemmon podal ve filmu mimořádně přesvědčivý nekomický výkon a podíl na něm zřejmě měl Edwardsův požadavek autentických opileckých očí, který herci a vyléčenému alkoholikovi na čas vrátil jeho závislost.

Růžový panter (1963)

První ze série komedií s agilním břídilem inspektorem Clouseau. Obecně známou historii nečekaného úspěchu této vedlejší postavy, která zastínila obě hlavní hvězdy (Davida Nivena a Claudii Cardinale) netřeba opakovat. Spolupráce Petera Sellerse a Blakea Edwardse prošla během let křivolakou cestou, která ukázala, že nemohou být spolu ani bez sebe, ale jestliže na některých pozdějších filmech jsou zákulisní nedorozumění znát, na prvních třech nikoli. První Růžový panter je neuspěchaná salonní komedie, která dělí pozornost rovným dílem mezi smolařského detektiva, lupiče gentlemana, jeho synovce, který by rád zaujal strýcovo místo, krásnou šlechtičnu, o kterou oba usilují, a Clouseauovu záletnou manželku. Abyste si tuto komedii užili, je třeba nečekat divokou crazy z pozdějších dílů. Většina z nich nabízela víc gagů, ale žádný nebyl tak krásný na pohled.

Clouseau na stopě (1964)

Původně hra Marcela Acharda, u nás známá jako Idiotka, byla Harrym Kurnitzem přepsána pro broadwayskou inscenaci, která se s úspěchem hrála řadu let. Na míru postavě Clouseaua ji přetvořil pozdější autor Vymítače ďábla William Peter Blatty. Jediný film série, který nemá Růžového pantera v názvu ani animovaných titulcích, je dle mého názoru s přehledem nejvtipnější. Půdorys případu odpovídá klasické detektivce s vraždou a uzavřeným okruhem podezřelých, což dává filmu poněkud jasnější směřování než většině lupičských Panterů, a jako jediný film série se dá Clouseau na stopě nazvat detektivní parodií. V letech 1974-1993 Edwards natočil - se Sellersem i bez něj - šest dalších Panterů, ale už nikdy to nebyla stejně precizní práce.

Večírek (1968)
Do třetice Peter Sellers, tentokrát jako indický imigrant Hrundi V. Bakshi, herec malých filmových rolí, který dostane omylem pozvání na party hollywoodského producenta. Blake Edwards vzdává po Velkých závodech další hold němé grotesce a v tomto případě dokonce zprvu uvažoval, že natočí Večírek jako němý. Dialogů je v něm málo a obávám se, že ve vší vtipnosti vyniknou pouze v angličtině. Sellers hraje celou dekádu před Byl jsem při tom muže, který vstupuje do zavedené společnosti jako nepopsaný list a nemůže přijít na způsob, jak se se všemi nadutými snoby okolo spřátelit. Tempo filmu je neuspěchané, ale timing situačních gagů je milimetrově přesný. Myslím, že pokud film krátce před smrtí viděl Leo McCarey, musel být spokojen.

Trailer V peřině

Přibližně rok trousila česká média poněkud velikášské zvěsti, že F.A.Brabec točí malý český Avatar. Myslím, že čerstvě zveřejněným trailerem bublina trochu splaskla. První český 3D film V peřině je pohádkový muzikál a vypadá velmi, velmi... česky. Ale to samozřejmě nemusí být k zahození a možná se ukáže, že přilákat do kin konzervativní publikum nenáročných rodinných filmů jako Ženy v pokušení na dosud neokoukaný třetí rozměr je vynikající producentská úvaha.

Nina Divíšková

Byla by, kdyby za tímto nápadem nestál přímo režisér. Scenárista Miroslav Adamec nabídl svou pohádku k realizaci už v roce 2004. Chyběly možná peníze, možná vůle a projekt znovu oživila až Brabcova myšlenka zatraktivnit celou věc třetím rozměrem. Stejně jako Avatar, byl i film V peřině natáčen stereoskopicky, tedy dvěma kamerami, které suplují lidské oči a 3D efekt díky nim vzniká přímo při natáčení, nikoli dodatečně jako například v případě Souboje Titánů (2010). Tento způsob realizace klade zcela nové nároky na herce i štáb a Brabec tvrdí, že zkratku 3D po této zkušenosti dešifroval jako 3krát Delší nebo 3krát Dražší natáčení.

Pohádka staví na jednoduchém příběhu: Naproti domu tajemné vykladačky snů madam Hildy (Nina Divíšková) sídlí rodinná čistírna peří, vedená Lucií Bílou a Karlem Rodenem. Dědeček Bolek Polívka objeví způsob, jak peří vyčistit od zlých snů, které se v něm usazují, Hilda ztratí klienty a přísahá čistírně pomstu. Poté, co dědeček záhadně zmizí a odbojná babička Eliška Balzerová ho chce stůj co stůj najít, se konflikt přesune přímo do říše snů, kterou dosavadní teaser trailer neukazuje, ale jeho přibližná podoba je znát z některých materiálů na oficiálních stránkách filmu.

Není radno soudit knihu podle obalu a film podle traileru, ale ten mi ze všeho nejvíc připomíná jakýsi hybrid mezi Renčovým muzikálem Rebelové a loňskou televizní pohádkou Dům U Zlatého úsvitu. Jsem docela zvědav, zda jeho uvedení v březnu 2011 způsobí hromadný astmatický záchvat z 3D peří, nebo nastolí nový trend v zoufale realistickém českém filmu poslední doby. Osobně hlavně doufám, že se nenaplní proroctví některých novinářů (například "Eliška Balzerová bude tančit hip-hop!") a že všechny písničky nemají tak hloupé texty jako ta z traileru.

Zemřel Leslie Nielsen, maskot parodií

Leslie Nielsen (1926-2010)

28. listopadu zemřel na Floridě po dvoutýdenním onemocnění plic Leslie Nielsen, herec s křivolakou kariérou a komik z leknutí. Bylo mu 84 let.

Bylo by křečovité zveličovat Leslieho talent nebo význam. V jeho bohaté filmografii převažují zapomenutelné televizní seriály a béčkové filmy rozmanitých žánrů, ale jen hrstka z nich stojí za zvýšenou pozornost. Kanadský herec, jehož ostře řezané rysy zprvu předurčily k rolím hlavních kladných hrdinů ve filmech, které si nemohly dovolit zaplatit skutečné hvězdy, se pěkně načekal, než našel svou parketu. Cesta k uznání byla v jeho případě lemována zaměnitelnými podpůrnými rolemi v seriálech jako Columbo nebo To je vražda, napsala, v dobrodružných či kriminálních filmech, sci-fi, thrillerech nebo westernech. Své role z většiny těchto žánrů později zparodoval.

Jestliže určitý okruh diváků nedá dopustit na filmy jako Zakázaná planeta (1956) nebo Dobrodružství Poseidonu (1972), zcela jistě není důvodem kreace Leslieho Nielsena. Průlom v jeho kariéře nastal v roce 1979. Lesliemu bylo 53 let a bratři Jerry a David Zuckerovi se spolu s Jimem Abrahamsem chystali natočit film, který určil směřování filmových parodií na tři desítky let dopředu. Film, který způsobil, že i přísný kritik Roger Ebert časem začal stárnoucího herce nazývat "Laurencem Olivierem filmové parodie". Film, díky němuž zní dnes zcela absurdně, že se Leslie v témže roce ucházel o hlavní roli v Kubrickově Osvícení. Film Připoutejte se, prosím!

"Už jsme měli Lloyda Bridgese, Roberta Stacka a Petera Gravese. Když přišla řada na obsazení role Dr.Rumacka, vzpomněli jsme si na chlápka, kterého jsme viděli snad ve stovkách televizních show a matně si vzpomínali, že snad hrál kapitána Posedionu. Jak se k čertu jmenuje..? Ukázalo se, že se jmenuje Leslie Nielsen a byli jsme nadšení, že souhlasí se schůzkou. Ne snad proto, že by byl vtipný, ale právě pro jeho dlouhou řadu vážných rolí. Když jsme je sledovali, smáli jsme se jako blázni."   (David Zucker)

Leslie byl zřejmě ze schůzky poněkud nesvůj a mohla za to právě jeho nezkušenost s daným žánrem. Zucker vzpomíná, že aby roli v komedii získal, opakovaně upozorňoval, že hrál v jedné epizodě M.A.S.H.e. Vtip filmu byl ale právě v tom, že nesmyslné repliky v bizarních situacích pronášeli herci, které by ze smyslu pro humor nikdo nepodezříval. Trio Zucker-Abrahams-Zucker si Leslieho kreaci zamilovalo a publikum se svíjelo smíchy.

Přesto nelze říct, že by se Leslie Nielsen stal ze dne na den hvězdou komedií. Sci-fi parodie Příšera nebyla milá (1981) zesměšňovala filmy jako Vetřelec, Blízká setkání třetího druhu a seriál Star Trek. U diváků  beznadějně propadla a nevedla si o mnoho lépe ani v pozdějších letech, kdy byla uvedena pod novými názvy Starship (v reakci na úspěch Brooksových Vesmírných těles) a Naked Space, případně Hacked Space (po fenoménu Bláznivých střel). Později natočil řadu dalších parodií, v nichž zesměšnil například Vymítače ďábla (Bláznivý exorcista) nebo Ben Hura (výlet do Itálie s názvem S.P.Q.R. 2000 e 1/2 anni fa). Obecně se ale dá říci, že jakýkoli úspěch či neúspěch Leslieho Nielsena v komediálním žánru byl podmíněn účastí nebo neúčastí někoho z týmu ZAZ za kamerou.

S pokračováním Připoutejte se, prosím! 2 (1982) nemělo trio ZAZ autorsky nic společného a Leslie Nielsen v něm nehrál. Celá čtveřice totiž tou dobou natáčela televizní seriál Police Squad! U nás nikdy neuvedená šestidílná série parodovala rutinérské policejní seriály a přivedla na svět poručíka Franka Drebina. Zpětně je velice udivující, že seriál nebyl úspěšný. Rozdíl mezi ním a pozdější filmovou trilogií s Drebinem je, že Police Squad! paroduje více neohrabanou televizní formu vyprávění a  nezúčastněnou rutinu herců než vnitřní klišé žánru. Nejadresněji prý mířil na seriál s Lee Marvinem M Squad (1957-1960). Dobře známé situace, kdy si postavy v dlouhých polopatických dialozích cosi sdělují a herci při tom nevědí co s rukama, zde vedou k destrukci rozmanitých rekvizit nešikovným Drebinem a rozpačité snaze tyto incidenty přejít, jako by byly součástí hry. Leslie Nielsen zde hraje spíš nešikovného herce v mizerném seriálu z policejního oddílu, než nešikovného policistu jako v pozdějších filmech. Přesto jde o stejný princip humoru a pokud můžete, rozhodně seriál vyhledejte.

Bláznivá střela

 Přestože se forma seriálu neosvědčila, sama postava Franka Drebina byla i díky Lesliemu Nielsenovi natolik životaschopná, aby se kolem ní dal vystavět film. Bláznivá střela (1988) a její dvě pokračování (1990 a 1993) patří do zlatého fondu filmové parodie a v tradici Připoutejte se, prosím! sází na často doslovně přetočené scény z rozmanitých filmových hitů, postavené na hlavu třaskavou pointou, "nežádoucím" dějem ve druhém plánu nebo vizualizací metafor z dialogů. Víc a víc prostoru dostává také čistý situační humor, který by obstál i v neparodické komedii a třeba destrukci strojené vznešenosti oscarového ceremoniálu z třetího dílu považuju za jednu z nejvtipnějších sekvencí amerického filmu 90. let.

Kéž by se Leslie Nielsen vždy držel clouseauovských vážných úmyslů Franka Drebina a všechny ty šílenosti prováděl s kamennou tváří. Bohužel hazardoval s přízní publika a každou Bláznivou střelu nebo Utopence na útěku (jehož v roce 1998 režíroval dlouholetý gagman ZAZ Pat Proft) vyvážil nejméně jedním upitvořeným Panem Magorem (1997) či 2001: Vesmírnou prdou (2000). Dobrá místa má jistě i Agent WC 40 (1996) a kapitolou pro sebe jsou rozporně hodnocené Drákuloviny (1995).

Přesto se Leslieho kredit časem snižoval a relativně příznivé reakce na jeho pidirole v novodobých parodiích jako Suprhrdina (2007) nebo Spanish movie (2009) lze vysvětlit spíš jejich celkově slabou úrovní, mezi níž je "jednooký" Leslie králem. Jistou pozornost si podle mě zasluhuje jeho poslední spolupráce s Davidem Zuckerem Bláznivá střela: Amerika v ohrožení (2008), o které jsem blíže referoval v samostatném článku.

Tak pravil Martin Pomothy

Na stránkách Českého rozhlasu byl objeven přepis rozhovoru, který otec zakladatel ČSFD Martin Pomothy alias POMO 11.10.2010 poskytl reportéru Janu Richterovi. Rozhovor vyvolal jisté šibeniční veselí a spršku jízlivosti v ČSFD diskusi, ale protože tam pravděpodobně zavítá zanedbatelná jedna promile všech uživatelů ČSFD a rozhovor byl navíc veden v angličtině, nebude od věci zveřejnit jeho český překlad. Originál si můžete poslechnout nebo přečíst ZDE, následuje můj překlad, který vynechal koktání a zaměřil se na informace. POMO si osvojil ptydepe politiků a diplomatů, ale i přes zjevnou snahu hodně mluvit a mnoho neříkat rozhovor obsahuje zajímavá místa. Některá z nich se právem dotkla slovenských uživatelů ČSFD a jiná namíchla všechny, kdo se snaží vlastními silami databázi zlepšovat s nadějí, že současná stagnace nebude trvat věčně. Základní pocit, který jsem z rozhovoru získal, je, že POMOvou ambicí zůstává s ničím výrazně nehýbat. Posuďte sami:

MARTIN POMOTHY, ZAKLADATEL NEJVĚTŠÍCH TUZEMSKÝCH FILMOVÝCH STRÁNEK

Po svém založení v roce 2001 vyvolala Česko-Slovenská filmová databáze alias ČSFD masivní zájem českých a slovenských uživatelů. Největší databáze svého druhu se blíží ke čtvrt milionu profilů filmů, televizních seriálů, herců, režisérů a tak dále. Kolem stránek se rozrostla obrovská komunita více než 220.000 uživatelů. V dnešním vydání pořadu Jeden na jednoho zpovídáme Martina Pomothyho, tvůrce a správce databáze.

 

"Sám jsem se vždycky zajímal jak o filmy, tak o názory druhých na ně. Když mi bylo osm let, kreslil jsem si na papíry sloupečky se jmény filmů a přidával k nim hodnocení svých přátel a rodiny. Vždy mě zajímalo, kdo z nich který film nejlépe hodnotí. Už to byly počátky mého nápadu."

Před dvěma lety, kdy měla ČSFD kolem 80.000 uživatelů, jste říkal, že zůstává vaším koníčkem a není prací na plný úvazek. Dnes má přes 220.000 uživatelů - je to stále jen koníček? 

"Pořád je a doufám, že vždy bude. Momentálně se poohlížím po jiných způsobech obchodu mimo oblast filmů, protože chci, aby ČSFD zůstala jen mým koníčkem. Proto jsem se snažil uplatnit například v oblasti nemovitostí a podobně."

Co bylo podle vás klíčem k úspěchu databáze? Čím se stala tak populární?
 

"Myslím, že lidé vidí a cítí, že ČSFD není komerční projekt vedený nějakou velkou společností, která se na něm snaží vydělat. Vidí, že to nedělám jen pro sebe, ale pro mnoho lidí, kteří tam píšou komentáře a zakládají si profily. Cítíte z toho ducha filmového fandovství. Není to jen tabulka s informacemi o filmech."

Dát uživatelům možnost psát vlastní filmové recenze je jistě velké lákadlo. Na druhé straně máte asi obavy o kvalitu toho, co píší, že?

"Samozřejmě. Kvalita informací je pro ČSFD prvořadá. Ale máme na to systém, víte? Kdokoli nemůže psát cokoli. Systém uživatelských práv, kdy konkrétní člověk může psát tohle, ale ne něco jiného má svou strukturu; zaručuje, že když někdo napíše nesprávnou informaci, někdo jiný to zjistí a okamžitě ji smaže."

Myslíte, že část úspěchu přinesly také všechny funkce, které ČSFD nabízí? Lidé si mohou za poplatek půjčit a stáhnout filmy, mohou si sestavovat vlastní personalizace databáze. Byla by ČSFD stejně úspěšná i bez těchto vlastností? 

"Jsou tam i takové funkce, ale nejsou jádrem databáze. Jejím srdcem je sdružování lidí, kteří milují filmy, možnost o nich mluvit, hodnotit je, budovat si vlastní profily a říkat na nich ostatním, jaké filmy se jim líbí, jaké mají doma, jaký film chtějí letos vidět a tak dále. Všechno je to o komunitě a tyto funkce jako stahování filmů nebo koupě DVD na ČSFD jsou, ale nejsou jejím srdcem."

Narozdíl od některých jiných databází, ČSFD neposkytuje některé detailní informace, zejména osoby a obsazení a seznam členů štábu. Myslíte, že je to problém?

"Některé chybějící věci plánujeme zařadit, ale nechceme je tam všechny. To není naší prioritou. Řadu z nich nepotřebujeme k tomu být dobrou a úspěšnou databází. Spousta těch informací má smysl jen pro odborníky a my jsme spíš fandové, normální lidi, kteří chtějí vědt, které filmy vysílané v televizi jsou dobré a které ne. To je hlavní cíl."

Jistě, ale lidé se třeba nemohou dozvědět, kdo je autorem často zajímavé hudby ve filmu. Myslíte, že to je něco, co databázi chybí? 

"Ano a také to bude přidáno. Vlastně už to tam mělo být, ale zatím k tomu nedošlo."

Jste původem Slovák. Je to důvod, proč je databáze česko-slovenská? 

"To je, oč tu běží. Myslím, že přesně tak to je. Jsem Slovák, žil jsem tam do dvaadvaceti, než jsem přišel do Prahy, kde se cítím doma. V Praze se mi líbí. Ale stále mám na Slovensku rodinu, i tam jsou filmoví fanoušci - ne tolik jako v Česku, ale přesto - řekl jsem si, proč ne? Znám lidi v tamějším filmovém průmyslu, distributory, znám tamější trh, proč ho tedy nepřipojit?"

Víte, kolik Čechů používá vaše stránky v porovnání se Slováky?
 

"Asi 15% uživatelů je ze Slovenska. Když si uvědomíte, že Čechů je asi deset milionů a Slováků pět milionů, je na Slovensku mnohem méně filmových fanoušků než v Česku. Myslím, že to je smutné. Slováky filmy tolik nezajímají."

Čím si to vysvětlujete? 

"Národní povahou. Je to místem kde žijete a jaké máte postoje. Vše je to věc mentality."

Uvažovali jste někdy o anglické mutaci ČSFD?
 

"Promiňte, ale o svých plánech nemluvím."

Ale myslíte, že má na trhu místo taková databáze, specializující se na české a slovenské filmy? 

"No, zatím žádná taková neexistuje."

ČSFD má několik konkurentů - FDb, České filmové nebe - zvažoval jste někdy možnost sloučení?
 

"V žádném případě. Vedlo by to ke snížení kvality ČSFD."

Ocitl jste se někdy pod tlakem distributorů nebo filmových producentů, abyste zahrnul nebo vypustil některé informace o jejich filmech? Obracejí se na vás s takovými požadavky?
 

"Ne. To se mi stalo jen na Slovensku, když jsem byl šéfredaktorem časopisu Blokbaster. V Česku se to stát nemůže; zdejší lidé jsou tolerantnější, demokratičtější a přemýšlivější."

Řada lidí přichází na vaše stránky za informacemi, co se hraje v kinech. Máte profesionální reportéry a recenzenty?

"Nemáme, ani to neplánujeme. Chceme jít jinou cestou. Skoro každý zpravodajský portál má profesionální recenzenty, kteří píší dlouhé recenze, chodí na premiéry a zpovídají hvězdy. Na ČSFD jsme je nikdy neměli a je to pořád populární stránka, takže k čemu by nám byli? Jdeme jinou cestou, která se líbí jak nám, tak i mnoha dalším lidem."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Případné zájemce, prahnoucí po informacích o hlemýždích posunech databáze a žabomyších válkách mezi uživateli odkážu na cenný a často velmi vtipný každoměsíční report, který uživatel Djkoma zveřejňuje na svém blogu.